Nekrolog s několika funkčními vulgarismy

KOMENTÁŘ

Nekrolog s několika funkčními vulgarismy
Jmenoval se František Pánek. V prostředí undergroundu mu patřilo místo svatého blázna, pošuka a světce, nepochybně talentovaného autodidakta se záblesky geniality, píše Jiří Peňás. Foto: Booxy
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Kam zmizel kult básníků? položí si čas od čas někdo hlubokomyslnou otázku, na niž je jediná možná odpověď: do prdele. Když je to každému u prdele…

Prosím za prominutí, za ty vulgarismy, které jsou přitom funkční a výstižné, neboť hodlám napsat krátký nekrolog za jednoho skutečně kultovního básníka, který tím slovem nepohrdal: U prdele nazval svou sbírku sebraných básní. V samizdatu kolovala od roku 1981.

Jmenoval se František Pánek, každý, kdo ho znal nebo o něm věděl, mu říkal Fanda Pánek, zemřel před pár dny (12. 8.) ve věku sedmdesáti pěti let. V prostředí undergroundu mu patřilo místo svatého blázna, pošuka a světce, nepochybně talentovaného autodidakta se záblesky geniality.

 

Byl z Prahy, v mládí sportoval (hrál kolovou!), po škole se měl vyučit potrubářem, ale byl číšník, hlídač, hrobník na Malvazinkách, kostelník (a ministrant) u svatého Josefa na náměstí Republiky. Poznal psychiatrické léčebny, všechny možné pražské putyky, byty undergroundu a disidentů. Vyprávěly se o něm dosti šílené historky, v nichž figuroval jako akrobat, tanečník, nezadržitelný konzument všech dostupných i nedostupných pilulek, halucinogenních hub a samozřejmě alkoholů. Především ale udivoval i ohromoval schizoidní imaginací, nezadržitelnou invencí ve vymýšlení rýmů, bizarních spojení, přímočarých seků. Třeba: „U Šupů je veselo, i když se pije kyselo.“ To byla kritika kvality konzumního bílého vína.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Zemřela Martina Vondrová, manželce europoslance bylo 57 let. „Na nic si nehrála“

Talentu Fandy Pánka si povšimli už v mladých letech literární kritik Jan Lopatka a básník Egon Bondy, kteří na něm vykonali literárněteoretický vliv, přičemž lze i předpokládat, že je nespoutaný Fanda především bavil. V sedmdesátých letech patřil do prostředí jádra undergroundu v bytě Němcových v Ječné ulici, spoje by se daly najít s poezií Ivana M. Jirouse, několik jeho básní zhudebnil Milan Hlavsa pro Plastic People. V té době ho poznal dorost undergroundu, Jáchym Topol, Petr Placák, J. H. Krchovský, teoreticky a edičně se jím zabýval Martin Machovec, společensky se uplatnil v bohémsko-parodickém prostředí klubu Hrobka tvořeného Olgou Havlovou, manžely Stankovičovými, Petruškou Šustrovou a dalšími ozdobami pražského disi-světa. V roce 1985, když se pomalu klasické disidentské jádro začalo rozpadat a měnit v opozici, se Pánek z této společnosti stáhl, což souviselo s jeho katolickou konverzí a hlubokým duševním přerodem. Dosavadní „světská“ básnická tvorba byla zavržena jako příliš profánní a Pánek začal tvořit lyriku duchovní, forma přitom zůstala podobná. Z té doby ovšem pochází jeho možná nejznámější verš, sebedoznání: „Charta se mi nevyplácí, podepsal jsem spolupráci.“

Může se zdát zajisté jako přehnané tvrdit, že s Fandou Pánkem ztrácí česká poezie velkou básnickou osobnost. Aspoň v tom konvenčním smyslu. Ale pravda je, že nikdo, komu se jeho básně dostaly ve správné době do rukou, nemohl říci, že by ho nezaujaly a nechaly lhostejným. Jejich neopakovatelná přímočarost, originální jadrnost a k věci směřující údernost možná zachraňovaly smysl poezie v dobách, kdy si s ní – abychom zůstali věrni stylu a duchu – už každý akorát tak vytíral prdel. Pardon.

Na závěr verš, který si kdysi dávno, snad ještě v mládí, napsal jako epitaf: „Buzerant a blbeček / nápis na můj hrobeček.“ Ať už na jeho hrobě bude, či spíše nebude, jako by mu jako duha svítil do věčnosti.

×

Podobné články