Nekrolog s několika funkčními vulgarismy
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
NOVÁ TVÁŘ JAGUARA
Jaguar představil novou tvář, která radikálně obrací dosavadní směřování britské značky. Výrobce luxusních automobilů naskakuje na progresivistické vlivy, které ...
Kam zmizel kult básníků? položí si čas od čas někdo hlubokomyslnou otázku, na niž je jediná možná odpověď: do prdele. Když je to každému u prdele…
Prosím za prominutí, za ty vulgarismy, které jsou přitom funkční a výstižné, neboť hodlám napsat krátký nekrolog za jednoho skutečně kultovního básníka, který tím slovem nepohrdal: U prdele nazval svou sbírku sebraných básní. V samizdatu kolovala od roku 1981.
Jmenoval se František Pánek, každý, kdo ho znal nebo o něm věděl, mu říkal Fanda Pánek, zemřel před pár dny (12. 8.) ve věku sedmdesáti pěti let. V prostředí undergroundu mu patřilo místo svatého blázna, pošuka a světce, nepochybně talentovaného autodidakta se záblesky geniality.
Byl z Prahy, v mládí sportoval (hrál kolovou!), po škole se měl vyučit potrubářem, ale byl číšník, hlídač, hrobník na Malvazinkách, kostelník (a ministrant) u svatého Josefa na náměstí Republiky. Poznal psychiatrické léčebny, všechny možné pražské putyky, byty undergroundu a disidentů. Vyprávěly se o něm dosti šílené historky, v nichž figuroval jako akrobat, tanečník, nezadržitelný konzument všech dostupných i nedostupných pilulek, halucinogenních hub a samozřejmě alkoholů. Především ale udivoval i ohromoval schizoidní imaginací, nezadržitelnou invencí ve vymýšlení rýmů, bizarních spojení, přímočarých seků. Třeba: „U Šupů je veselo, i když se pije kyselo.“ To byla kritika kvality konzumního bílého vína.
Talentu Fandy Pánka si povšimli už v mladých letech literární kritik Jan Lopatka a básník Egon Bondy, kteří na něm vykonali literárněteoretický vliv, přičemž lze i předpokládat, že je nespoutaný Fanda především bavil. V sedmdesátých letech patřil do prostředí jádra undergroundu v bytě Němcových v Ječné ulici, spoje by se daly najít s poezií Ivana M. Jirouse, několik jeho básní zhudebnil Milan Hlavsa pro Plastic People. V té době ho poznal dorost undergroundu, Jáchym Topol, Petr Placák, J. H. Krchovský, teoreticky a edičně se jím zabýval Martin Machovec, společensky se uplatnil v bohémsko-parodickém prostředí klubu Hrobka tvořeného Olgou Havlovou, manžely Stankovičovými, Petruškou Šustrovou a dalšími ozdobami pražského disi-světa. V roce 1985, když se pomalu klasické disidentské jádro začalo rozpadat a měnit v opozici, se Pánek z této společnosti stáhl, což souviselo s jeho katolickou konverzí a hlubokým duševním přerodem. Dosavadní „světská“ básnická tvorba byla zavržena jako příliš profánní a Pánek začal tvořit lyriku duchovní, forma přitom zůstala podobná. Z té doby ovšem pochází jeho možná nejznámější verš, sebedoznání: „Charta se mi nevyplácí, podepsal jsem spolupráci.“
Může se zdát zajisté jako přehnané tvrdit, že s Fandou Pánkem ztrácí česká poezie velkou básnickou osobnost. Aspoň v tom konvenčním smyslu. Ale pravda je, že nikdo, komu se jeho básně dostaly ve správné době do rukou, nemohl říci, že by ho nezaujaly a nechaly lhostejným. Jejich neopakovatelná přímočarost, originální jadrnost a k věci směřující údernost možná zachraňovaly smysl poezie v dobách, kdy si s ní – abychom zůstali věrni stylu a duchu – už každý akorát tak vytíral prdel. Pardon.
Na závěr verš, který si kdysi dávno, snad ještě v mládí, napsal jako epitaf: „Buzerant a blbeček / nápis na můj hrobeček.“ Ať už na jeho hrobě bude, či spíše nebude, jako by mu jako duha svítil do věčnosti.