Policisté, hasiči a příslušníci dalších bezpečnostních sborů ve čtvrtek před budovou ministerstva vnitra na Letné protestovali za vyšší platy a zlepšení personá ...
Institucí, na kterou není příliš vidět, ale jež může mít značný vliv na naše životy, je Evropský soud pro lidská práva. Tento mezinárodní soud stojící mimo systém Evropské unie byl třízen v roce 1950, aby dohlížel na dodržování Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tak se stal garantem dodržování lidských práv v Evropě. Důležitost soudu vyplývá z unikátní pravomoci, kterou mu státy svěřily: přestože je soudem mezinárodním, nesoudí se u něj mezi sebou státy, ale žalobu (stížnost) proti státu může podat kdokoli. Soud je nadán pravomocí konstatovat, zda v daném případě došlo, či nedošlo k poručení lidských práv.
Po mnohá desetiletí se jednalo o váženou instituci požívající důvěry snad u všech. Jednal spíš zdrženlivě, a to zejména v otázkách, o nichž na evropském kontinentě nepanuje morální shoda. Například ještě v roce 2010 potvrdil, že Irsko nemá povinnost zavést do své legislativy interrupce, protože to neodpovídá morálnímu cítění irského národa; současně ale neproblematizoval pozici států, které umělé ukončení těhotenství umožňují.
V posledních letech se u něj odehrálo něco jako aktivistický obrat. V některých typicky progresivistických tématech šlape na plyn a uzurpuje si moc měnit evropský právní terén. V Úmluvě například objevil právo na změnu pohlaví, a to i cestou prosté změny údaje v úředních dokumentech, anebo právo na právní rámec soužití pro stejnopohlavní páry. V této druhé otázce zahájil v minulém roce tažení proti evropským státům, které ještě nepřijaly právní úpravu registrovaného partnerství. Začal chytře rozsudkem proti Rusku – chytře proto, že Rusko strukturu Rady Evropy opustilo a v dnešní atmosféře přece všichni souhlasí, že se tam lidská práva porušují – a pokračoval odsouzením Rumunska, Ukrajiny a Polska.
Před několika dny se štrasburský soud dostal na titulní stránky evropského tisku, když vyhověl stížnosti spolku švýcarských klimaaktivistických seniorek. Soud v rozsudku dospěl k závěru, že právo na respektování soukromého a rodinného života v sobě zahrnuje také „právo na účinnou ochranu ze strany státních orgánů před závažnými nepříznivými dopady klimatických změn na život, zdraví, blahobyt (well-being) a kvalitu života“. Z tohoto nově zjeveného lidského práva vyplývá povinnost státu, v jazyce soudu pozitivní závazek, přijmout opatření a právní předpisy pro boj proti změně klimatu.
Švýcarsko tak bude muset zpytovat svědomí a do boje se pustit. Podobně jako se Česká republika po rozsudku ve věci D. H. v roce 2007 pustila do boje s diskriminací Romů ve školství, což nakonec vyústilo v zavedení inkluze. Tu sice po nás Štrasburk výslovně nepožadoval, ale zahájil patřičné procesy a jiní aktivisté je již dokončili. Jaké procesy zahájil v klimatických otázkách, těžko nyní přejímat. Ale již prostý závěr o existenci práva na ochranu před dopady klimatické změny naznačuje, že téma získá ještě víc moralistní – protože lidskoprávní – nátěr, což také umožní marginalizovat kritiky přijímaných opatření jako ty, kdo popírají lidská práva.
Štrasburská alchymie
Jak je možné, že se Evropský soud pro lidská práva posouvá do role aktivního hybatele politických změn? Jak je možné, že z Úmluvy, jejíž text je poměrně stabilní a prakticky se nemění, dokáže vyčíst stále nová práva, která v ní pozorný, ale systémem nepoučený čtenář nenajde? Vždyť koho by napadlo, že slova „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života“ lze vyložit tak, že pokrývají právo na změnu pohlaví, státní uznání stejnopohlavních svazků nebo boj s klimatem? Signatáře Úmluvy v roce 1950 jistě ne.
Štrasburský soud totiž Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod chápe jako živoucí nástroj, jehož obsah není stanoven jednou provždy zvolenými formulacemi, ale je jeho rozhodováním nejen vykládán, ale také evolutivně interpretován, tedy dotvářen a měněn. Již v 70. letech přišel soud s myšlenkou skrytě obsažených práv – tedy takových, která nejsou v Úmluvě explicitně zakotvena, ale jsou jí implicitně předpokládána. V případě Goodwin poměrně logicky dospěl k závěru, že jestliže Úmluva obsahuje právo na spravedlivé řízení před soudem, implicitně předpokládá, že lidé musejí mít možnost soudní řízení iniciovat (a tedy, že existuje právo na přístup k soudu).
Hlavním motorem změn v judikatuře soudu je interpretace Úmluvy pomocí tzv. evropského konsenzu. Existuje-li v pohledu na řešení některé otázky mezi členskými zeměmi Rady Evropy zřetelná shoda, soud má tendenci z ní vycházet, jestliže naopak shoda chybí, o nalezení jednotného evropského řešení spíš usilovat nebude. Například když v roce 2011 posuzoval stížnost proti vyvěšování krucifixů v italských školách (slavný rozsudek Lautsi), zohlednil pestrost evropských konfesněprávních systémů – zatímco ve Francii je náboženství z veřejného prostoru zcela vytlačeno, jiné země znají institut státních církví – a ponechal Itálii, ať si otázku vyřeší v souladu se svými tradicemi.
Široký a úzký prostor
Tato možnost vyřešit si věci po svém vyplývá z konceptu prostoru pro uvážení, který vyjadřuje zásadu, že signatářské státy jsou v kontaktu s místní realitou a jejich orgány jsou demokraticky založeny a vykonávají demokraticky vyjádřenou vůli obyvatel, takže musejí mít nějaký manévrovací prostor pro určení, jakým způsobem práva vyplývající z úmluvy naplnit. Francie tak může muslimkám burku na ulicích zakázat, zatímco Česko povolit, obě země se přitom řídí stejnými lidskoprávními standardy. Štrasburský soud rozlišuje – ne vždy úplně transparentně – situace, kdy je prostor pro vlastní uvážení států široký a kdy je naopak úzký.
Již zmíněná doktrína evropského konsenzu umožňuje, aby se změny na národní úrovni postupně promítly také do rozhodování Evropského soudu. Ten například dlouhá desetiletí tvrdil, že náboženská svoboda, jak je obsažena v Úmluvě, nezahrnuje právo odmítnout vojenskou službu z důvodu svědomí. V roce 2011 ve věci Byatyan otočil – ke změně názoru ho přiměla skutečnost, že až na Arménii již všechny státy tuto možnost připustily.
Aby měl evropský konsenzus tak zásadní vliv, že přispěje k výrazné evoluci ve výkladu úmluvy, mělo by jít o shodu zřetelnou, výraznou. Tedy, to platilo až do roku 2017, kdy soud prohlásil, že v určitých otázkách – jako je pohlavní identita – nemusí na dosažení shody čekat a spokojí se s jasným trendem a rychlým vývojem. Disentující soudce Ranzoni si tak ve věci A. P., Garçon a Nicot proti Francii povzdechl, že společná praxe 18 států přece nemůže přimět soud, aby měnil pravidla hry zbývajícím 29 odvolávaje se přitom na jakýsi trend.
Naši procházku po základních ingrediencích štrasburské alchymie bychom neměli úplnou, kdybychom se nevrátili k pojmu pozitivních závazků. Ten znamená, že v určitých případech realizace základních práv vyžaduje, aby státní moc něco učinila. Tradičně základní práva a svobody chápeme v intencích negativních závazků, které poskytují obranu před státními zásahy, a tedy vyžadují, aby se státy nějakého jednání zdržely, například aby nikoho nezbavily osobní svobody bez odsuzujícího rozsudku nebo jiného právního titulu. V prvních desetiletích existence soudu byla myšlenka pozitivních závazků revoluční a zřídka využívaná. Dnes ovšem, jak podotýká David Kosař z brněnské právnické fakulty, jen těžko najdeme v úmluvě právo, u něhož by štrasburský soud nedovodil nějaký pozitivní závazek. Povinnost státu bojovat proti klimatickým změnám nebo zavést pro stejnopohlavní páry adekvátní právní rámec soužití je jedním z mnoha příkladů využití tohoto konceptu.
Evolutivní uchopení úmluvy není nutně špatné – svět se proměňuje a právo to nějak reflektovat musí. Jako vždy jde o míru. Z nástrojů, jako jsou evropský konsensus, různá míra prostoru pro uvážení či pozitivní závazky, se mohou stát nebezpečné hračky v rukou aktivistických soudců, kteří stále víc zapomínají na jiný důležitý princip lidskoprávního soudnictví: zásadu zdrženlivosti a vlastního sebeomezení.
Mimochodem, ne vůči všem je Evropský soud pro lidská práva stejně odvážný. Jak poznamenal soudce nominovaný Portugalskem Pinto de Albuquerque, zdá se, že některé státy mají prostor pro uvážení širší, aby tak mohly jít příkladem jiným (slabším) státům, které se mají z jejich příkladu poučit.
Posvátná bázeň
Soud se postupně ujal role lidskoprávní věštírny, která až s nábožnou autoritou zjevuje, co je v Evropě lidským právem. Snad už nastal čas to změnit a přestat k němu přistupovat s posvátnou bázní, což je v Česku typický postoj. Jeho rozsudky jsou kritizovatelné. Často vynikají, někdy jsou ale také slabé, nezaložené, aktivistické. Němci a Britové dokážou být podstatně sebevědomější. Víc reflektují téma národní suverenity a jejího omezování mezinárodními institucemi.
Evropský soud pro lidská práva jako kterákoli jiná instituce tenduje k posilování svého významu a stále víc se posouvá do role nadústavního orgánu a lidskoprávního zákonodárce. Přitom je ale soudem – úlohou soudů není hledat obecná řešení politických problémů, nýbrž řešit individuální případ. Nejen že je soudem, je také soudem mezinárodním. Jeho úkolem je zhodnotit, zda stát porušil svůj mezinárodněprávní závazek, nemá ale dávat vnitrostátním orgánům pokyny, jak se chovat do budoucna. A také není odvolací instancí vůči vnitrostátním soudům. Přesto se tak k němu v praxi mnohé státy chovají.
Jak by mohl sebevědomější postoj vůči štrasburskému soudu vypadat? Krajní pozici představuje možnost jeho jurisdikci jednoduše opustit, o tom se nyní živě diskutuje ve Velké Británii. Někteří ministři konzervativní vlády jej vnímají jako zpolitizovaného uzurpátora národní suverenity, který limituje možnosti řešení migrační krize.
Jinou cestu představuje judikaturní dialog vnitrostátních soudů s evropským soudem. Ten je založen na myšlence akceptace rozhodnutí štrasburského soudu v konkrétním případu, tedy pro určité účastníky, aniž by se přitom rozsudku přizpůsobovala vnitrostátní legislativa a rozhodovací praxe a aniž by se rezignovalo na možnost do budoucna soud přesvědčit, že pozice státu je racionálně založena.
V praxi se na cestu dialogu u nás vydal Nejvyšší správní soud, když v roce 2019 odmítl použít závěry výše zmíněného rozsudku A. P., Garçon a Nicot a nepřijal štrasburské pojetí práva na pohlavní sebeidentifikaci. Ústavní soud, ještě v Zemanově složení, ho podržel. Nechá si to Štrasburk líbit? Uvidíme. Soudkyně Kateřina Šimáčková, která se svým názorem na Ústavním soudě neuspěla, se mezitím přesunula právě do Štrasburku.
Tento nenápadný spor má šanci stát se katalyzátorem diskuse o tom, co Česká republika očekává od štrasburského soudu, jak sebevědomě chce vůči němu vystupovat a zda není namístě nastavit mezinárodní instituci utržené z řetězu nějaké hranice. To jsou zcela legitimní témata úvah, jež jiné státy už vedou a které nejsou projevem eroze právního státu.
00:02
