Tentokrát o krysách. Tedy o potkanech

KOMENTÁŘ

Tentokrát o krysách. Tedy o potkanech
Rattus norvegicus neboli potkan. „Otázka je, jestli je lepší setkat se s živým, či mrtvým potkanem. To se mi stalo nedávno,“ píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Toto bude článek na poněkud nechutné téma. Bude o krysách. Nikoli metaforických, ale o těch skutečných, tedy spíš o potkanech. Neboť ta stará dobrá česká krysa (Rattus rattus) byla u nás i jinde po Evropě už téměř zcela vytlačena agresivnějším a adaptabilnějším potkanem čili pontskou myší. Tedy když se teď mluví o krysí horečce čili leptospiróze, která se objevila v několika případech a způsobila ji nejspíš nakažená voda po povodních, asi by se spíš mělo mluvit o horečce potkaní – ale to je jedno.

 

Mně jde o to, že jsem nabyl přesvědčení, že potkanů je v Praze více než dříve – a že to nejspíš něco znamená. Opět to nemyslím metaforicky, ale zoologicky. Nemine pár dní, abych nějakého někde nezahlédl, nějakého nespatřil, jak peláší podél zdi, jak hbitě zapadne mezi popelnice, zmizí v kanále, ba mrštně se prosmykne mezi nohama – ano, to jsem nedávno zažil, ještě teď mám takový zvláštní pocit, když jdu tím místem.

Nebydlím přitom v nějaké vyloučené lokalitě ani někde u smetiště či čističky odpadních vod, bydlím na Letné, čtvrti řekněme spíš vzdělaných a kulturních vrstev, jež si rády zakládají na své lepší adrese i móresech. Asi i proto se tam líbí i potkanům.

Otázka je, jestli je lepší setkat se s živým, či mrtvým potkanem. To se mi stalo nedávno. Ležel na chodbě domu, kde bydlím, takový něžný brouček to byl, pacičky strnule vytrčené, ocásek natažený, černá očička ještě lesklá, čumáček ochmýřený. Pohlédl jsem na něj a uvažoval, co s ním. Na to přece musí být nějaký předpis, co se dělá s takovou mrtvolkou, pomyslel jsem si a zavolal na obvodní úřad. Zvedla to paní, já jí to vylíčil, ona řekla, že je podatelna, ale že mě přepojí na odbor životního prostředí, to se po několika minutách podařilo, ozvala se paní, já jí to opět hezky vylíčil, ona řekla, že je to pro úklid. Já řekl, že to ovšem je v domě, načež paní řekla, že by se o to měl postarat majitel, já řekl, že majitel je stará paní, která tady nebývá, tak paní řekla, a nemohl byste to uklidit sám? Já si myslel, že to tak dopadne, tak jsem řekl, ale kam s tím? Paní řekla, tak to dejte do igelitové tašky a hoďte to do popelnice. A já řekl, tak jo.

Nebudu tu popisovat, jaké pocity člověk při takové operaci zažívá, i když by to byla nejživější pasáž článku. Potkánek byl tedy odklizen, já měl dobrý pocit, a zároveň ve mně zůstala otázka, co s takovým roztomilým kadávrem dělat příště.

To nastalo před pár dny. Jdu dopoledne živou letenskou ulicí a právě před dětskou školkou leží mrtvolka potkana. Lidé si vykračují kolem, rodiče odvádějí děti do školky, pánové a dámy kráčejí kolem potkánka, když ho spatří, udělají elegantní krůček vedle. Já jsem nejslabší element, takže zvedám telefon a volám na obvodní úřad, tam to zvedá paní na podatelně a já se opět dostávám na odbor úklidu. Paní to zvedne, vyslechne mě, já jí popíšu, kde se objekt nalézá, ona říká, že tam pošle úklid. Já se ale ještě zeptám, jestli si nevšimla, že je těch potkanů nějak víc než dříve. Ona řekne, že neví, ale že to je tak v létě vždycky. Mně se to nezdá, tak ještě položím otázku, jestli se s tím dá něco dělat. Ona říká, že pravidelně probíhá deratizace, a pak ještě dodá: Ale lidi si nestěžují. Jste letos teprve druhý, kdo nám kvůli tomu volá. Minule to byl nějaký magor.

Tak se rychle omluvím a poděkuju. Není zač, ozve se na druhém konci.