Život je krutý, ale i krásný. Islandský režisér Hlynur Pálmason uvedl ve Varech svou skvělou novinku

Do Varů se vrací rád a Vary mají rády jeho; islandsko-dánský režisér a scenárista Hlynur Pálmason 40) tady osobně uvedl už své dva předchozí ceněné snímky Bílý bílý den (2019) a Zapomenutá země (2022). Letos přivezl novinku z Cannes Co nám zbylo z lásky — o rodině se třemi dospívajícími dětmi na prahu proměny a rozpadu, které se dějí pomalu, bez velkých gest. Film bude uveden ve Varech naposledy 10. července, následně na přehlídce Šary Vary, časem vstoupí do českých kin. Povídali jsme si o tom, proč Hlynur Pálmason rád natáčí s vlastními dětmi, jak je i pro něj záhadný sběr vlastního časosběrného materiálu i jaké to je být filmařem v zemi, kde příroda určuje rytmus vyprávění.

Proč jste si pro základní rytmus filmu zvolil střídání ročních období?

Roční období jsou pro mě tím nejkrásnějším. Ukazují proměny, život, smrt. Roční doby se hodí jako zdroj napětí – když se děj dostává do temnější fáze, přichází zima, počasí se mění, všechno je hned drsnější. Život je krutý, ale i krásný; snažili jsme se do filmu dát obojí. Ale to jde jen tehdy, když základ zůstává pravdivý. Potřeboval jsem, aby diváci věřili, že rodina ve filmu je skutečná. Když máte takový základ, můžete si pak dovolit posouvat realitu.

Místem natáčení je vaše domovská oblast, co všechno je pro vás ve filmu důvěrně známé?

Dům patřil prarodičům mé ženy. Auto je moje, kuřata a pes jsou moji. A ano, děti jsou taky moje. Je to velmi osobní film s velmi fiktivním příběhem. Je to můj nejosobnější film, ale nepovažuji jej za soukromý. Snažím se vždy pracovat poblíž místa, kde žiju, i kvůli rozpočtu. Točím často roky, takže nemůžu věci pronajímat, musím je vlastnit, což mě přirozeně nutí čerpat z vlastních zdrojů. Mohl bych dělat jiné projekty, ale dávám přednost delšímu pracovnímu času. Jde mi o každodenní rytmus – psát každý týden, natáčet každý týden.

Důležitou roli ve filmu hraje i vaše border kolie Panda, oceněná v Cannes neoficiální Zlatou palmou za nejlepší psí výkon.

Tím, že píšu a operuji přímo s tím, co mám doma, nepotřebujeme pro zvířata žádné trenéry. Máme vlastně jednu „zvířecí poradkyni“, tetu mojí ženy. Má spoustu koní a když točíme, vždy přijde pomoct. A ano, i pes je ve filmu můj a je dobře vycvičený – umí různé triky. Třeba když sedí, jen mu takhle ukážu, a on si lehne a zůstane, dokud mu neřeknu, že může vstát.

I když pár ve vašem filmu prochází rozchodem, oba se stále starají o děti a zachovávají si určitý cit…

Už při psaní jsem věděl, co nechci. Nechtěl jsem film o hádkách a o křiku. Zajímalo mě, jak trávíme čas s lidmi, které milujeme. Jak se tvoří vzpomínky. Lidé se někdy rozejdou, ale to neznamená, že to, co spolu prožili, pro ně nemělo význam. Chtěl jsem ukázat, jak čas letí. A jak je cenný. Lidé se mě ptali: „Ale kde je nějaká dramatičnost?“ A já odpovídal: „No přece v životě samotném!“ Nechtěl jsem zápletky, nevěru, nic takového. Jen jednoduché vztahy, lidské touhy. On zjevně postrádá tělesnou blízkost, která už není. Ona už ji nehledá. Chtěl jsem ukázat tyto malé, tiché momenty, jsem optimista. Rád pracuji s tajemstvím – chci být i během tvorby překvapovaný. Často vím jen to, co nechci. A podle toho se pak rozhoduji. To mě vede správným směrem. Viděl jsem skvělé filmy jako Kramer vs. Kramer, ale nechtěl jsem točit podobný typ dramatu.

Před vaší první projekcí jste řekl, že proces vaší tvorby byl i pro vás samotného tak trochu záhadný. Mohl byste to vysvětlit?

Když říkám, že ten proces je záhadný, myslím tím, že nevím, co z těch záběrů nakonec bude. Natáčím, co mě zajímá, a až časem z toho vzniká příběh. Některé scény s mými dětmi jsou staré několik let – jsou tam ještě malé. Je to způsob, jak zachytit momenty, které by při klasickém natáčení nebylo možné zaznamenat. Tam je vše uspěchané – a já nemám rád spěch. Potřebuji čas a proto říkám, že je to záhadné – nemám dopředu scénář, nevím, co z toho bude. Například když jsem viděl, jak vítr odnáší střechu mého ateliéru, věděl jsem, že je to začátek filmu – ačkoliv jsem ještě netušil, o čem přesně ten film bude. Nejdřív jsem to nevnímal metaforicky – byl to můj starý ateliér, který jsem se snažil zachránit, ale stejně ho strhli. Ale když jsem pak záběry zpracoval a podíval se na ně, cítil jsem, že mají hlubší význam. Spojily se mi s projektem, který jsem rozvíjel.

Rád věnujete hodně času vývoji svých projektů, připravuje jich paralelně několik. Když točíte deset let, nevíte předem, co se stane?

Ano, občas se mě producenti ptají: „Na co to natáčíš? K čemu to bude?“ A já říkám: „Nevím, ale fascinuje mě to. Snad za rok, dva, pět se pro to najde místo.“ Například moje dcera teď hodně jezdí na koni, soutěží – a já ji u toho natáčím. Nevím ještě, co z toho vznikne, ale cítím, že se rodí nový projekt – možná o vztahu člověka a zvířete, či dívky a jejího dědečka.

Šestnáctiletá dcera Ída i vaše mladší dvojčata ve vašich filmech často hrají, dcera je chválena i kritikou; bude z ní herečka?

O herectví vůbec nestojí. Chce být jen s koňmi. A to mě vlastně těší.