Martin Weiss se v komentáři věnuje důsledkům případu dvou Poláků, jednoho zároveň s německým občanstvím, kteří uzavřeli v Německu sňatek a pak chtěli, aby jim ho v Polsku uznali. Ilustrační snímek
Foto: Shutterstock
1
Echo Porada se tentokrát vysílala živě. Dalibor Balšínek, Daniel Kaiser, Jiří Peňás a Tereza Matějčková hodnotili a komentovali středeční schůzku prezidenta ...
Ještě než se budeme zabývat tím, jak Evroský soudní dvůr zavedl v Polsku stejnopohlavní sňatky, dejme si expozici na související téma z USA. Nově zvolený newyorský starosta Zohran Mamdani minulý týden prohlásil, že až přijede do New Yorku izraelský premiér Netanjahu, nechá ho zatknout na základě zatykače vydaného Mezinárodním trestním soudem. „Mnohokrát jsem opakoval, že toto je město mezinárodního práva a být městem mezinárodního práva znamená dodržovat mezinárodní právo,“ vysvětlil to v televizním rozhovoru.
V Americe to bylo vnímáno hlavně v kontextu antisemitismu, jenž s Mamdanim přichází na scénu, ale je to neméně zajímavé jako ukázka ohlašujících se představ o úplně jiném základu státu a práva. New York je „město mezinárodního práva“ leda tak v tom smyslu, jako je Finsko „země tisíců jezer“. Je tam hodně mezinárodních organizací, v čele s OSN. Ale jinak je New York město amerického práva. Platí v něm americké zákony. Americká právní tradice v tom má jasno, pokud se nějaký soudce někdy pokoušel argumentovat tím, jak je něco právně upraveno v cizině, před Nejvyšším soudem to nikdy neobstálo. A co je pro tento konkrétní případ klíčové – USA nejsou a nikdy nebyly smluvní stranou Mezinárodního trestního soudu. Tudíž jeho zatykač nemá v USA žádnou právní sílu a Netanjahua tam nikdo nezatkne a nikam nevydá.
V kruzích progresivních akademiků a intelektuálů v USA i jinde to ovšem vypadá trochu jinak. Tam je mezinárodní právo – a různé principy a nároky artikulované různými mezinárodnímu organizacemi – vnímáno jako něco lepšího a vývojově pokročilejšího než pouhé národní právo. To je pošpiněno svým původem v kompromisech a korupci buržoazní demokracie, zatímco mezinárodní edikty se zdají být výrazem čistých ideálů. Lidé v těchto kruzích mohou propadnout dojmu, že když to budou „mnohokrát opakovat“ jako Mamdani, stane se to skutečností. Ale v praxi to tak zatím není. V praxi je tam stále ještě zákon to, co bylo přijato legitimním způsobem – a legitimní v dnešní éře znamená se souhlasem jasně vymezeného národního společenství, prostřednictvím jeho volených zástupců – a čehož dodržování je vynutitelné.
Jde o případ dvou Poláků, jednoho zároveň s německým občanstvím, kteří uzavřeli v Německu sňatek a pak chtěli, aby jim ho v Polsku uznali. Polský právní systém zprvu řekl ne, protože polský právní řád definuje manželství jako svazek muže a ženy. To uznání se děje přepisem do matriky a zákon o matrikách praví, že „vedoucí matričního úřadu odmítne provést přepis dokladu do matriky, pokud (…) je v rozporu se základními zásadami právního řádu Polské republiky“. A zákon o mezinárodním právu soukromém praví, že „cizí právo se nepoužije, vyvolává-li účinky, které jsou v rozporu se základními zásadami právního řádu Polské republiky“.
Ale polský Nejvyšší správní soud iniciativně podal předběžný dotaz k Evropskému soudnímu dvoru.
A ten rozhodl tak, že své zákony si Poláci můžou strčit za klobouk. Protože odepřít těm dvěma mužům uznání jejich sňatku by znamenalo odepřít jim právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států EU a vést tam běžný rodinný život.
„Je pravda, že za současného stavu unijního práva spadají pravidla týkající se manželství do pravomoci členských států a unijní právo nemůže do této pravomoci zasahovat,“ blahosklonně připouští Soudní dvůr. „Tyto členské státy se proto mohou podle svého uvážení rozhodnout, zda ve svém vnitrostátním právu upraví možnost uzavření manželství mezi osobami stejného pohlaví.“ Ale uznat ten německý sňatek dvou Poláků Polsko musí, ať si to zařídí, jak chce.
Příslušné polské zájmové organizace odhadují, že Poláků v takovém postavení, kteří si teď uznání svých sňatků z ciziny budou moci nárokovat, je mezi třiceti a čtyřiceti tisíci.
Nechceme zde celý boj o uznání zavedení sňatků gayů znovu vybojovávat. Je plodem souběhu tří faktorů – že zde homosexuálové vždycky byli, že se v posledních desetiletích proměňuje chápání smyslu manželství a že právní a politické myšlení je prakticky neschopné posuzovat cokoli jinak než jako otázku individuálních práv.
Všimněme si rozdílů mezi americkým a evropským postupem. V USA, kde rovněž vzniká problém uznávání (mezi jednotlivými státy Unie), Nejvyšší soud posvětil manželství gayů jako právo v situaci, kdy ho zákonodárné sbory řady států uzákonily. Šel tedy za vozem. Manželství gayů bylo mimořádně rychle společensky přijato – úplně zmizelo z repertoáru kulturních válek, kde jiná témata, zejména potraty, svou letitou sílu neztratila. Stalo se tak po dlouholeté kampani, již nevedli pouze agresivní aktivisté, ale i lidé formulující své argumenty na míru středostavovské senzibilitě.
V Evropě naproti tomu tam, kde sňatky demokraticky prosadit nešlo, aktivisté své přesvědčení nejen „mnohokrát opakovali“, ale snažili se vybudovat právní lešení, s jehož pomocí tu demokracii obejdou. Pomocí různých strategicky vytipovaných mezních soudních případů uznávání změny pohlaví v jedné zemi nebo práva na adopci dětí gay páry v jedné zemi.
Z rozsudku je zřejmé, jak velkou roli v tom hrálo zavedení evropského občanství Maastrichtskou smlouvou a Listiny základních práv Evropské unie zavedené Lisabonskou smlouvou. Oba tyto instituty měly své kritiky, ale byly protlačeny. S podobnou logikou, jako je New York „město mezinárodního práva“. Znělo to hezky, Evropané se budou cítit Unii blíž, když budou její občané, a každý sebevědomý státní útvar přece má svou listinu práv. Na to, že z toho cosi vyplývá, se tak nějak nehledělo. Mirek Topolánek si na nynější rozsudek Evropského soudního dvora stěžuje, ale byl premiérem, když se schvalovala Lisabonská smlouva, a tehdy tvrdil, že kdo je proti Lisabonu, je pro Kreml.
Co jsou ty nedomyšlené důsledky? Jen namátkou. Pravidla, podle kterých se cizinci stávají občany, jsou v různých zemích různá, takže pak lidé, kterým bychom my občanství nikdy nedali, jsou naši evropští spoluobčané. Občanství některých zemí se dá koupit. Právo vést rodinný život může vypadat různě, najmě v podání neasimilovaných muslimských občanů v některých zemích. V Británii se například nyní dožadují příbuzenských sňatků, byl by div, kdyby s tím nepřišli i v některých unijních zemích. Analogicky platí pro sňatky nezletilých. Tuším dánskými soudy nyní prochází kauza, jež by vedla k de facto, pro konkrétní případ, k uznání mnohoženství, rovněž skrz právo na rodinný život. Až se to dřív nebo později v nějaké zemi prosadí, budou si tam zájemci z celé Unie jezdit takové sňatky uzavírat, jako se do Holandska jezdí kouřit marihuana.
V neposlední řadě je tu destruktivní efekt na demokratickou kulturu v jednotlivých zemích. „Slyšeli jste tu ránu? To právě praskly cévky všem zpátečníkům,“ přivítal rozhodnutí evropského soudu Matěj Ondřej Havel, který je snad úřadujícím předsedou strany TOP 09 nebo tak něco, nemáme v tom úplně jasno. „Díky za nikým nevolené úředníky z Bruselu.“ Představitel strany, jejíž písmena v názvu prý znamenají „tradice – odpovědnost – prosperita“, si ze všeho nejdřív libuje, jak to rozhodnutí někoho naštve. Stálo by za úvahu, jestli snaha co nejvíc naštvat co nejvíc lidí byla tím správným sdělením do volební kampaně, která tuto stranu dovedla tam, kde je. A vzápětí přiznává, že to je rozhodnutí, které on a jeho strana demokratickými prostředky prosadit nedokázali, ale to nevadí, protože fakticky vládne někdo jiný, kdo to bez ohledu na nějakou demokracii prosadí. To je dobré vědět, až bude příště mluvit o obraně demokracie. A divit se, jak může někdo získávat hlasy požadavkem vystoupení z EU.
00:07
