Fridrich Merz (vlevo) pronesl, že „po příměří je Německo připraveno vzít odpovědnost za bezpečnost Ukrajiny a celého kontinentu“.
Foto: Friedrich Merz
1
Francouzský prezident Emmanuel Macron projednal s lídry parlamentních stran plán na možné nasazení 6000 francouzských vojáků na Ukrajinu po uzavření budoucí mír ...
Rok 2026 začal sérií událostí, které názorně předvedly, že změny ve světě akcelerují. „Zatčení“ venezuelského diktátora Maudra, „zatčení“ tankeru Marinera z ruské stínové flotily mezi Islandem a Velkou Británií a konečně nová vlna amerického tlaku na Dánsko v otázce Grónska mají společného jmenovatele. V souladu s Národní bezpečnostní strategií, publikovanou před měsícem, Spojené státy nejenže potvrzují svoji hegemonii na západní polokouli, ale celkově se nevzdávají pozice světové supervelmoci. Řečeno filmovým jazykem, „mají zbraně a nebojí se je použít“.
Všechny poškozené země reagují na tuto americkou demonstraci síly podobně: pobouřením, vzýváním mezinárodního práva a – bezmocí. Rusko poslalo na ochranu svého tankeru válečné lodě, které jen přihlížely zásahu. Čína před pár týdny vyhlásila, že hodlá intenzifikovat své aktivity v Latinské Americe a speciálního zmocněnce poslala ke svému spojenci Madurovi doslova několik hodin před americkým zásahem. Evropští spojenci Ameriky společně odsoudili Trumpovu rétoriku v otázce Grónska. Nicméně směr událostí řídí (svým chaotickým a často vnitřně rozporným způsobem) Washington.
„Spojené státy ničí světový řád,“ hřmí německý prezident Steinmeier. „Trump legalizoval právo džungle“ – „čistý imperialismus z dávné a hrozné minulosti,“ píše slavný politolog Francis Fukuyama pro italskou La Repubblicu. Analytici s chladnější hlavou mluví méně obrazně o konci „řádu založeného na hodnotách a mezinárodním právu“.
Problémem těchto výroků je ovšem to, že berou jako tvrdou realitu něco, co bylo spíše konvencí. V hollywoodském trháku Piráti z Karibiku členové „pirátské komunity“ opakovaně vzývají posvátné pravidlo parley – prozatímního klidu zbraní. Když je ovšem přitlačí okolnosti, hrůzostrašný kapitán Barbossa vysvětlí své posádce, že „parley je spíše doporučení než zákon“. S mezinárodním právem je to tak nějak podobně.
Americký historik Stephen Kotkin nedávno připomněl, jak tento řád založený na mezinárodním právu a hodnotách vznikl. Spojené státy, od Wilsona přes F. D. Roosevelta k Reaganovi, uznaly, že v jejich zájmu je svět postavený na pravidlech a liberální demokracii. Ale – a jak víme, vše, co předchází spojce „ale“, není podstatné – jeho základem je americká ochrana, síla amerických zbraní a ekonomiky a také vůle tuto sílu prosazovat. Jinak řečeno, svět řízený mezinárodním právem byl určitou bublinou, skleníkem, jehož existenci umožňoval Pax Americana, síla jediné supervelmoci.
Mimochodem, samotné USA se vždy, nikoliv jenom v Trumpově době, klonily k tomu, že se na ně tato „vnitřní pravidla bubliny“ nevztahují. To vedlo na jedné straně k akcím typu četných zásahů do suverenity zemí v Latinské Americe či invaze do Iráku z roku 2003, na druhé straně k rostoucímu napětí mezi USA a částí zemí „uvnitř bubliny“, kde obzvláště v západní Evropě se vzýval „multipolární svět“, v němž bude řízení světového řádu více demokratické a pravidla budou svazovat všechny – i supervelmoc, která tento řád garantuje.
Jak napsal v těchto dnech britský intelektuál Konstantin Kisin: „Chtěli jste multipolární svět, tak ho teď máte.“
V částech evropské veřejné debaty vyvolávají americké kroky sice zděšení a nejistotu, nicméně i určitou úlevu a naději: „Konečně se postavíme na vlastní nohy.“ O americkém příklonu k brutálnímu unilateralismu jako o velké šanci pro kontinent psal už před rokem filozofický provokatér Slavoj Žižek. Nyní jeho výzvy opakuje stále více politiků a intelektuálů.
„Musíme je vyhodit z Rammsteinu, musíme je vyhodit z Neapole!“ (dvě největší americké vojenské základny v Evropě) „Je čas na rozvod!“ freneticky vykřikoval v televizi LCI bývalý francouzský generál Michel Yakovleff v návaznosti na „kauzu Grónsko“. Na síti X mu odpověděl jistý rumunský analytik: „Neměl by mu někdo říct, že v takovém okamžiku Polsko, Rumunsko, Baltové, dokonce Itálie udělají okamžitě bilaterální bezpečnostní dohody se Spojenými státy?“
V Yakovleffově vyjádření zazněla totiž i jiná zajímavá fráze: Evropu označil ve vztahu k USA za „dítě konfrontované toxickým rodičem“. „Nejsme na tuto situaci připraveni,“ dodal. V tomto ohledu obě reakce směřují vlastně ke stejnému závěru – postupně si uvědomujeme, že náš „světový řád“ byl bublina a že příznaky nové reality jsme tak dlouho odmítali brát na vědomí, až nás zaskočily zcela nepřipravené. Bublina, ve které jsme prožili bezpečně a bezstarostně pár desetiletí, praská a reakcí je dětská otázka: „Kdo se o nás teď postará?“
Jako první se přihlásil Fridrich Merz. Na tiskové konferenci po setkání Koalice ochotných v Paříži pronesl, že „po příměří je Německo připraveno vzít odpovědnost za bezpečnost Ukrajiny a celého kontinentu“.
Je to už dvanáct let od proslovu Radka Sikorského, tehdy a dnes polského ministra zahraničí, který je v Polsku známý jako „berlínský hold“. Sikorski v něm vyzval Německo k tomu, aby bylo silným lídrem Evropy. A pod taktovkou „císařovny“ Angely Merkelové tomu tak doopravdy bylo. Jak to dopadlo – v energetice, v politice vůči Rusku, v klimatické politice nebo migraci –, není třeba připomínat.
Tento týden v Paříži Merz pronášel svoji deklaraci poměrně skleslým tónem. Není se čemu divit, ve stejném okamžiku byla podstatná část jeho hlavního města bez proudu a tepla (kvůli útoku levicových radikálů), což je dobrý symbol aktuálního stavu nejmocnější země Evropy. Merzova podpora necelý rok po volbách se pohybuje kolem 25 procent, a kancléř tak začíná nebezpečně připomínat Emmanuela Macrona – politika, který za poslední roky získal naprosté mistrovství v zakrývání totálního neúspěchu domácí politiky svými silnými výroky na mezinárodní scéně.
„Potřebovali jsme Donalda Trumpa, aby odhalil, že blafujeme, odhalil naši impotenci a bezvýznamnost ve světě, kterému jsme kdysi dominovali,“ napsal ve čtvrtek o západní Evropě Allister Heath z britského deníku The Telegraph. Z pozice „juniorního partnera Ameriky jsme se dostali do postavení vazalů“ a jediné, co nám zbývá, je „žebrat o další ochranu“.
Máme ve střední Evropě toto západoevropské divadlo bezradnosti a americké (taktéž velmi divadelní) ukázky imperiální síly vítat se Schadenfreude? Ano, my jsme to říkali. Ovšem nic to nemění na faktu, že multipolární svět pro malé národy nebývá laskavý. Otázka, kdo se o nás postará, je tak zcela aktuální. V první řadě se ovšem postarejme sami o sebe do té míry, do jaké to jde...
00:24
