Brazilská federální policie dnes obvinila bývalého prezidenta Jaira Bolsonara a 36 dalších osob z pokusu o státní převrat a z dalších trestných činů. ...
„Jakákoli forma odporu proti autoritářskému režimu v imperialistickém Rusku je legitimní,“ je věta z prohlášení Zóny solidarity – občanské skupiny, jež se v Rusku soustřeďuje zejména na pomoc zatčeným za protiválečné aktivity, kteří nejsou v hledáčku lidskoprávních organizací. Našinec si u takové věty, do níž se vejde jakýkoli zločin včetně vraždy, nemůže nevzpomenout na větu v podstatě tutéž, mnohem starší, jíž vrcholí povídka Jana Drdy Vyšší princip i film, který podle ní byl natočen a kde ji pronáší František Smolík: „Z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.“ Jako by třiašedesát let mezi zazněním obou sentencí zmizelo, jako by neexistovalo, jako by nebyl rozdíl mezi utrpením, které jedni zažívali před lety a druzí jej zažívají nyní.
Citovaná Zóna solidarity se představila v pátek v Knihovně Václava Havla, kde ji na besedě zastoupili dva členové: Ania Kurbatovová a Ivan Astašin. Oba svými tichými hlasy a klidným projevem hodiny líčili své zážitky s ruskou státní represí vůči lidem, kteří nesouhlasí s politikou ruského státu. Atmosféra v sále byla tíživá a tuhá, když se na obecenstvo snášelo líčení, jak ruský stát od loňského 24. února, kdy začala invaze na Ukrajinu, postupně utahoval své zákony tak, aby kdokoli mohl být kdykoli odsouzen za terorismus – tedy potrestán sazbou odnětí svobody v délce trvání nejméně deset let třeba za to, že vláčen policií v rozčilení vykřikne: „Já vám ten prašivej anton podpálím!“ Vyslechnout sice bylo lze i příběh ženy, která hodila po policii molotovův koktejl a která už byla propuštěna, jenže – jak suše konstatoval Ivan – nelze ani v tomto případě hovořit o propuštění, protože k této situaci došlo jen pár dní po začátku invaze, kdy ani představitelé ruského státu ještě nebyli zorientováni, takže dáma byla odsouzena za výtržnictví a rozsudek nabyl platnosti v době, kdy už byla doma z vazby.
Vyslechli jsme také úvahy o tom, že ani v tomto marasmu ještě ruské vězeňství není tak mizerné jako běloruské: v tom i tom sice si vězni musejí kupovat jídlo, chtějí-li přežít (tedy musejí se starat rodiny), v Rusku ale vězni stále smějí dostávat poštu (aťsi jen rusky psanou), což v Bělorusku už možné není, takže není jak tamní vězně podpořit ani na dálku. Vyslechli jsme také ubezpečení obou vystupujících, že akce jejich skupiny nepočítají s tím, že se někoho podaří dostat z vězení, ale že nanejvýš se podaří někomu snížit trest. Tedy podařilo se to zatím v jediném případě: kdy advokát uhrál trest na čtyři roky a deset měsíců. „A rok už ten člověk sedí, takže vlastně brzy venku,“ podotkla se smutným úsměvem Ania.
Zóna solidarity je maličká skupina, má deset členů – a tito dva žijí v emigraci, protože v Rusku už být nemohli, šlo jim o život. Zbytek pracuje v přísném utajení v Rusku, tito proto objíždějí Evropu a dělají svému hnutí reklamu a vyprávějí o tom, co se v Rusku skutečně děje a jak to vypadá. Desetičlenná skupina, která se zatím zvládá postarat o pouhých patnáct odsouzených... Sami vědí, že to není mnoho, víc ale nezvládnou. Jezdí po Evropě, kromě vyprávění prodávají trička, šály, samolepky, aby si vydělali na další aktivity skupiny. O život se nebojí, respektive bojí pořád, a tak na to už nemyslí. Je zvláštní koukat se na dvojici odhadem pětatřicátníků, které zítra může někdo zlikvidovat. Klid, který z nich jde, je v rozporu s tím, jak si představuji, že by se takoví lidé asi měli cítit. Jenže jak vlastně? Neustále se ohlížet přes rameno? Jsou unavení, je to na nich znát. „Proměna Ruska bude trvat dlouho, možná sto let. A nebude to hezké, bude to ošklivé a plné krve a Rusko se rozpadne,“ odpovídá Ania na dotaz, jak dlouho si myslí, že zabere, než se v Rusku změní režim. „Možná za těch sto let někdo řekne, že to, co teď děláme, je blahodárné, ale teď se to nezdá.“
Ivan ji doplňuje: „Stát prostě vyhrál. Nikdo už nechce chodit ven a demonstrovat, nikdo.“ A vysvětluje, že teď je důležité cokoli, jakákoli drobná akce proti státu. Hodně úsilí je třeba věnováno tomu, něco podpálit – zkrátka drobné záškodnické činnosti. A najednou našinec, nebo aspoň já, nemyslí jen na Vyšší princip, ale taky na Atentát. Na to, jak tuzemský odboj hrdě záškodničil a měl své akce za velkou výhru proti Říši – a jak na to v zahraničí hleděli s nepochopením a žádali razantní akci: a tak vymysleli atentát na zastupujícího protektora, třebaže věděli, kolik mrtvých jeho zabití přinese. Stejně to vnímáme asi my dnes: požadujeme po Rusech povstání, plná náměstí, viditelný rozhodný nesouhlas. Už neuvažujeme o tom, nakolik je možný a nakolik je možný zevnitř. „Odpor skutečně roste zdola,“ dodává Ania, „mám v něj víru, je ho víc a víc.“ Jenže pořád je ho málo. Každopádně držme statečným Rusům palce, vnímejme je, mysleme na ně, hovořme o nich, hovořme s nimi, když je ta příležitost. Potřebujeme se navzájem.
00:02
