Ústav pro studium totalitních režimů v pátek prostřednictvím svého ředitele historika Ladislava Kudrny vyzval k veřejné diskusi o tom, zda se stanice metra D – první z nové linky, jejíž ražbu pražský dopravní podnik dokončil – má jmenovat ausgerechnet Olbrachtova. Tedy zda má nést jméno po „spisovateli, který podporoval komunismus a sám byl komunista“. Výzva k diskusi byla korunována tím, že ústav při jejím sdílení na svém facebookovém profilu, kde má patnáct tisíc sledujících, vypnul diskusi.
Tedy vypnul ji zdánlivě, jelikož nejde o novinku: zavřené diskuse jsou stálé nastavení ústavních příspěvků minimálně v tomto roce. Přesto výzva k diskusi, jež diskusi de facto částečně zamezuje, je komické číslo, které samozřejmě neušlo pozornosti sledujících, bylo hojně komentováno a nakonec ústavnímu příspěvku přineslo možná víc pozornosti, než kolik by jí získal při otevřeném provozu.
Ale k věci, protože Ladislav Kudrna to zjevně myslí vážně, ostatně ptá se: „Chceme, aby se naše děti ptaly svých rodičů, učitelů, kdo to byl ten Olbracht?“ Otec dvou malých dcer myslím zásadně přeceňuje zájmy dnešních školáků i jejich chuť číst české klasiky nejen meziválečné a poválečné éry. Nicméně bylo by dobře, kdyby se ptaly. Nejen proto, že Olbracht byl vynikající spisovatel, ale také proto – a v tom má Kudrna pravdu –, aby se nezapomnělo, že psal i texty hnusné. Obzvlášť v době procesu s Rudolfem Slánským. Snad se Olbracht, sám poloviční Žid, bál, aby nedošlo i na něj, a proto se zachoval zbaběle a podle. Ale tuto potencialitu by bylo dobře nezamlčovat. Stejně jako další kontexty: například že existují lidé, kteří Olbrachta ukrývali za války a vzpomínají na něj jako na džentlmena.
Kudrna ve své výzvě volá po něčem, s čím se nelze neztotožnit: abychom veřejné stavby využívali k „reflexi našich hodnot“, a abychom je proto pojmenovávali třeba po obětech zločinných režimů. Například „po Josefu Bryksovi, který za svoji vlast za druhé světové války bojoval v britském královském letectvu, aby ho poté komunisté utýrali v jáchymovském lágru Rovnost a jako psa potají zahrabali v Motole“. Nebo by prý nová stanice metra mohla „nést jméno katolického kněze Josefa Toufara, brutálně umučeného Státní bezpečností během nelidských výslechů“. K tomu podotkněme, že Toufarova ulice je v pražských Stodůlkách, Bryksova je v Praze na Černém Městě. Jak je vidět, na hrdiny přece jen nezapomínáme, i když bych si svedl představit důstojnější místa pro jejich připomínání, než jsou okraje sídlišť (ostatně sám bydlím na sídlišti nedaleko kobyliské střelnice, kde každá ulice je pojmenována po některém ze zavražděných za heydrichiády nebo po některém z parašutistů – a vidím, že tamní místopis zajímá málokoho: název je zvuk, orientační bod, nikoli učebnice dějepisu).
Ivan Olbracht je v Kudrnově úvaze použit jako pars pro toto, jako zástupek za mnoho podobných možností. Pozoruhodné každopádně je, jak historik opomíjí jiné než své hledisko, třeba už jen to literárněhistorické. Neargumentuje autorovou publicistikou z padesátých let, o niž mu jde především a kvůli níž mu spisovatel vadí, nýbrž románem Anna proletářka z roku 1928. Ten je samozřejmě příšerný, ale to Olbracht patrně dobře věděl sám. Svá zásadní díla, kvůli nimž si ho připomínáme, totiž ta podkarpatská, židovská, napsal až poté. Olbracht z dvacátých let je ovšem autor, jichž měla česká literatura plno: Jan Werich, Jaroslav Seifert, František Halas, S. K. Neumann, Jiří Voskovec… ten výčet „spisovatelů, kteří podporovali komunismus a sami byli komunisty“ by mohl být mnohem, mnohem delší.
Využijeme-li Olbrachta jako zástupek za ostatní, nelze se debata zastavit u stanice metra, jež se tak zjevně jmenuje podle ulice nad ní – přičemž tato ulice přežila přejmenovávání v devadesátých letech. Musíme se nutně ptát, zda nepřejmenovat také názvy parků, škol, festivalových přehlídek a samozřejmě ulic. Pokud jde o Olbrachta, nejen tepnu mezi pražskou Budějovickou a Pankrácí, ale také ulice v Roztokách, Zelenči, Brandýse nad Labem. Co si počít s ulicemi a gymnázii pojmenovanými po Jiřím Wolkerovi nebo Vladislavu Vančurovi? Vančura je jeden z nejvýznamnějších českých prozaiků, přesvědčený komunista, který zemřel za heydrichiády na zmíněné kobyliské střelnici – tudíž ho vnímáme jako oběť, ale čert ví, co by dělal po nástupu komunistického režimu k moci. Má se to brát preventivně v potaz?
A lze se ptát dál: Vykoupil Jaroslav Seifert své komoušství tím, že se po válce stal autorem trpěným, za normalizace vlastně protirežimním? Pomohl si historicky od svého komoušství Jiří Voskovec svou emigrací do Ameriky a rezignací na další působení v české literatuře? A co si počít s Jaroslavem Haškem, který byl v agitátorem dokonce v Rusku? Sice evidentně z nouze, svému anarchismu se nejspíše nikdy nezpronevěřil, ale kdo by se po tom pídil, že... Samozřejmě nelze se tvářit tak, že česká literatura je pouze levičácká, to by nám Karel Čapek nebo František Langer neodpustili. Potíž je však v tom, že například legionáři nebyli tak dobří spisovatelé jako jejich levicoví kolegové. A že česká společnost je nastavena již od národního obrození vnímat jako své hrdiny spisovatele, umělce, nikoli vojáky, politiky nebo odbojáře. To všechno lze změnit, bude to trvat – a proč nezačít třeba Ivanem Olbrachtem (ostatně jeho rodné Semily mu roku 2006 odebraly čestné občanství, které obdržel v roce 1945 spolu s Klementem Gottwaldem, s nímž měl ovšem Olbracht vztah všelijaký, přátelský ale ne).
V zásadě je mi jedno, jestli nová stanice metra ponese název Olbrachtova, nebo bude mít jiné jméno. Kudrnovu názoru rozumím, nic proti němu nemám, ale vadí mi, že ředitel tak prestižního úřadu mimořádně odbyl jeho formulaci. Je prosta jakéhokoli kontextu, vysvětlení, ozřejmění, že mnoho zdejších literárních velikánů je třeba vnímat pozorně a hodnotit jejich osudy obezřetně a vzhledem k mnoha zřetelům. A taky by neškodilo nebýt pragocentrický. Když v květnu 2023 vsetínští komunisté před svým sídlem znovu vztyčili sochu Julia Fučíka, byl už Ladislav Kudrna rok ve funkci ředitele ÚSTR. Že by se k tomu vyjádřil, jsem však nedohledal ani já, ba prozatím dokonce ani umělá inteligence. Přitom ÚSTR se fučíkovské agendě jinak nevyhýbá. Zkrátka možná stačilo počkat, vzít si na to víkend, ještě to promyslet a vystřelit na veřejnost namísto v pátek až v pondělí, zato pořádněji.
00:02
