Neznámé Rusko?

KOMENTÁŘ

Neznámé Rusko?
Ačkoli generalizace vyvozené z minulosti vždy platit nemusí, jisté rysy po staletí určují státní podobu Ruska. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Alexander Tomský
Sdílet:

Hlavní zprávy

Strach ne, ale respekt. Bývalý člen 601. skupiny speciálních sil o odvaze, výcviku i bojových misích

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Komentáře Jiřího Weigla léta pilně sleduji, málo máme konzervativních vzdělanců, kteří umí precizně analyzovat bolesti našeho světa. Když se však před třemi lety otřepal z ruské agrese, začal postupně obhajovat zločinnou moc a urážet „Zelenského režim“. V posledním „newsletteru“ IVK napsal: „Rusko po pádu komunismu toužilo stát se normální zemí a my jsme je nechali, aby se vrátilo do starých nepřátelských mocenských kolejí. Vina patří Západu, protože měl trumfy na své straně a nesmyslně je prohospodařil.“

Neuvěřitelné, i rudimentární znalost ruských dějin by stačila takový nesmysl vyvrátit. Máme naštěstí po ruce právě vydanou knihu polského historika a diplomata, jenž před válkou strávil v Moskvě dlouhá léta. (Piotr Skwieciński – Konec ruského světa?) Autor reportážním stylem podává fascinující svědectví o mentalitě Rusů, vlivu historie a myšlení vládnoucích.

 

Ačkoli generalizace vyvozené z minulosti vždy platit nemusí, jisté rysy po staletí určují státní podobu Ruska. Především potřeba státní ideje, holá moc tu legitimně vládnout nemůže. Bolševický zápal spasit svět padl, dávný mesianismus třetího Říma (obrana pravého křesťanství) je také pryč, a tak nezbylo než se vymezit jako euroasijská protizápadní velmoc, údajně bez hranic.

Dnešní nacionalisté Petra Velikého, byť uznávají jeho zásluhy o rozšíření impéria, kritizují „za úsilí stát se evropskou mocností a součástí Západu“. Do Ruska vpustil bacily osvícenství. Jelikož by ruský imperiální nacionalismus vyvolal u podmaněných národů odpor, interpretují dějiny a státní moc jako zápas se Západem. Proto tak rádi útočí na šílenství genderismu, feminismu a multikulturalismu. Bývalý důstojník KGB chodí manifestačně ke zpovědi a jeho vláda nevěřících propaguje pravoslavnou víru. Cézaropapismus slabého ražení. Ukrajina je nešťastný důsledek leninského federalismu, ovládli ji ti z pravého břehu Dněpru (Malo)Rusové, mentálně poškozeni vlivem Polsko-litevského království a katolictví. Umělý státní útvar je třeba zničit a nacionalisty převychovat nebo vyvraždit. Kompromis není možný – jejich nezávislost ohrožuje trojjedinou ruskou duši.

Druhý princip státnosti, a přiznávají to i ruští liberálové, je problém politické svobody. Demokratizace nepřichází v úvahu, většina ji totiž považuje za neschopnou zajistit pořádek, mužik politickou svobodu nechápe, vyvolá anarchii a rozpad, tak praví historická zkušenost z vlády carských pretendentů (1609–13), skomírající moci posledních Romanovců či tolerantní vlády Borise Jelcina. Západ nemohl předělat ruskou společnost.

Weigl se raduje, že Prezident Trump ukončí „nekonečnou válku“ na Ukrajině, neboť není v americkém zájmu. Pravda, ale smutná, už od Obamovy vlády Američané ustupovali od poválečné doktríny, že jejich bezpečí a životní úroveň závisí na obraně globálních norem a politické i tržní svobodě světa. Od fiaska v Iráku a Afghánistánu zjistili, že na roli světového policajta nestačí. Čeká nás krutý svět zločinných států. Od ruské anexe Krymu bylo možné Ukrajinu dostatečně vyzbrojit. Nebo se mohli přiznat, sorry, my na to už nemáme. Svou váhavostí a mnichovanstvím Putina podnítili. A nepochybně i podcenili.

Nechápu Weiglovu úvahu, že „se válce evropská politika nesnažila zabránit a podporovala její eskalaci“. Co měla dělat? Uznat krymskou agresi a separatisty? Putinovi přece šlo především o likvidaci ukrajinské suverenity a demokracie. Jediné, co ho mohlo odstrašit, bylo přijetí Ukrajiny do NATO.

Weigl se Ukrajincům posmívá a hanobí je za naivitu, prý si mysleli, že mají právo na suverenitu, a uvěřili prázdným slibům. Jak ale mohli tušit, že se Bidenova vláda bude smrtelně bát eskalace? Měla Ukrajince masivně podpořit, dokud měli sílu i nadšení, a mohli Rusku uštědřit smrtelné rány. Byli by si uhájili, tak jako kdysi Finové, relativní autonomii svobodného státu. Nyní je čeká poroba a český pisatel se ušklíbá a na mrtvé hrdiny plive.

„Naši politici křičí a nevnímají, že velmoci mají své zájmy.“ Opravdu? Není to spíš tak, že sama naše civilizace odjakživa odmítá uznat, že tyran má pravdu, protože je mocný, pokoutně řečeno, legitimitu globálního zájmu? Ano, někdy tragicky, tak jako v bitvě u Thermopyl.

Poláci i Ukrajinci vždy razili heslo: Svobodu, nebo smrt. A jejich padlí nezahynuli nadarmo. Mají děti a vnuky. Čest jejich památce! 

×

Podobné články