Kde uniknout nudě? Třeba v Nowé Rudě

GENIUS LOCI

Kde uniknout nudě? Třeba v Nowé Rudě
Nowa Ruda, do roku 1945 Neurode, je městečko na severozápadním okraji země kladské, která se právě tam ohýbá do Čech – kam by mělo Kladsko historicky správně patřit. Foto: Jiří Peňás
4
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Do Nowé Rudy jsem přijel na dvě hodiny a zůstal tam do druhého dne. Původně jsem chtěl jen krátce strčit nos do města, do kterého jezdí na úřad nebo možná do banky, prostě když potřebuje něco zařídit, spisovatelka Olga Tokarczuková, která tam sice ještě nemá ulici, ale poté, co v roce 2018 dostala Nobelovu cenu, lze předpokládat, že jednou mít bude.

 

Jenže já ji vlastně moc načtenou nemám, její imaginativně-halucinační styl mi blízký není, ale spíš je pravda, že jsem na její knihy neměl trpělivost, prostě je znám jen povrchně, takže v případě, že bych ji potkal, upadl bych asi do rozpaků a hned bych se klidil, aniž by si toho ona všimla. Ale věděl jsem, že nebydlí přímo ve městě, nýbrž někde na samotě v kopcích, někde až úplně u českých hranic, takže by to musela být velká náhoda, kdybych na ni natrefil třeba v Žabce… No prostě jsem si říkal, že jen vystoupím z vlaku, projdu se a pojedu dál.

Radnice sedí jako naparáděná kvočna na čtvercovém náměstí, jež je v rámci polských možností docela dobře opravené a udržované. Styl onoho rathauzu je eklektický, renesanční okénka, barokní portálek, gotické věžičky, secesní balkonek.
Radnice sedí jako naparáděná kvočna na čtvercovém náměstí, jež je v rámci polských možností docela dobře opravené a udržované. Styl onoho rathauzu je eklektický, renesanční okénka, barokní portálek, gotické věžičky, secesní balkonek. Foto: Jiří Peňás

Tak se také stalo, obhlédl jsem cihlové nádraží, kdysi muselo být velmi pěkné, a scházel do městečka: to mi i díky tomu nádraží na návrší trochu připomnělo domovské Kraslice, ona se ta sudetská městečka na kopcovitých okrajích jedno druhému trochu podobají a také je na nich znát, že nejlepší časy mají nejméně sto let za sebou. Sestupoval jsem podél zašlých cihlových domů a zaprášených portálů v obchodní ulici, kterou ovládly halabala vedené polské krámky s řvavými cedulemi, a rozhlížel se. Vždy cítím jisté vzrušení, když se ocitnu v neznámém městě, kde poznávám podobnost s jinými městy, ale přece jen je každé trochu jiné. Tak jsem tedy přicházel do Nowé Rudy, říkal jsem si, dám si tam kávu a pojedu dál, snad nepotkám paní Tokarczukovou, a když ano, budu dělat, že ji neznám, anebo možná ne, řeknu jí, že znám její oddané čtenářky, třeba si ji i vyfotím, stejně ji ale nepotkám, co by tady dělala, i když tady chodí třeba k doktorovi…

Foto: Jiří Peňás

Tak jsem se ocitl na Rynku, začalo se mi to tam docela líbit. Město nese zřetelné znaky rozkvětu před takovými sto až sto padesáti lety, do něhož další vývoj už moc nezasahoval: až tedy na panelové sídliště na severním svahu, ale to tvořilo zvláštní kontrast k té velmi precizní a filigránské architektuře z časů, kdy Neurode patřilo do Pruska. Z té doby tu zbylo mnoho krásných vil, některé připomínají malé zámky, ty nejhezčí ve stylu cihlové gotiky, mohly by se v nich točit horory, k čemuž nyní napomáhá jejich polská zpustlost. Mimořádný je městský kostel sv. Mikuláše, pompézní stavba z konce 19. století, zářící cihlovou červení a měděnkovou zelení, neogotický mastodont, kterým bohaté město dávalo najevo, co si může dovolit. S ním ladí radnice, která sedí jako naparáděná kvočna na čtvercovém náměstí, jež je v rámci polských možností docela dobře opravené a udržované. Styl onoho rathausu je eklektický, renesanční okénka, barokní portálek, gotické věžičky, secesní balkonek.

Vedle je infocentrum, řekl jsem si, že se tam stavím, koupím si magnetku, možná odznak, a hned půjdu, snad tam nebude paní Tokarczuková. Sotva jsem si vybral magnetku (odznak bohužel neměli, přitom by se mi líbil, neboť město má ve znaku pařez), neopatrně jsem se dal do řeči s pracovnicemi, zeptal jsem se nesmyslně, jestli nevědí, kde bydlí paní Tokarczuková. Ach, pana interesuje literatura, zvolaly ženy velmi polského typu, to znamená typu jaksi neodolatelného, a bylo jasné, že ve mně poznaly kořit. Pani Tokarzcuk, ta miezska tutaj a ukazovaly mi na mapě nějakou samotu u hranic, ale asi bude ve Wrocławi, tady v horách je spíš přes léto, a jestli ji opravdu hledám, tak se mohou zeptat, ale já se hned vyděsil, že by mě s ní chtěly dát dohromady, tak jsem začal, že mě spíš zajímá město, ale mám málo času. Ony hned spustily, že Nowa Ruda je určitě nejúžasnější místo, kam mohl pan přijet, a že si to tady moc oblíbím a že pro mě mají ohromně zábavnou hru, kterou mi okamžitě počaly vnucovat. Že totiž budu se sešitkem obcházet místní pozoruhodnosti a budu doplňovat písmena do kvízu, a když se mi to podaří, dostanu odměnu. A ukázaly na takovou jakoby starodávnou truhlu, kde prý je skarb čili poklad, který na mě už čeká. A já se trochu bránil, že jsem Čech a že mi jede za dvě hodiny vlak, ale ty kobietky zvolaly, že není žádný problém, sešitky mají i v češtině, a hned mi je cpaly, tak jsem kapituloval a vybaven nejen sešitky, ale i tužkou a několika mapkami městečka a okolí jsem se vydal plnit úkol.

Foto: Jiří Peňás

Tak jsem tedy poznal Nowou Rudu, do roku 1945 Neurode, městečko na severozápadním okraji země kladské, která se právě tam ohýbá do Čech – kam by mělo Kladsko historicky patřit. Hned přes hraniční hřbet leží Broumovsko a Broumov, ale přirozeným protějškem na české straně je spíš o trochu vzdálenější Žacléř, s nímž Rudu spojuje hornická minulost. Uhlí se tady kopalo už od středověku, samozřejmě v nesrovnatelně menší míře než v éře průmyslové, skončilo se v 90. letech. Až do poloviny 19. století se tady většina lidí živila tkalcovstvím, pak se ve velkém šlo pod zem. Do jejích hlubin se lid hornický spouštěl pro mimořádně kvalitní černé uhlí, antracit, ovšem země ho nevydávala jen tak, důlní plyny si dělaly, co chtěly, každé sfárání mohlo skončit tragédií, výbuchem, závalem, požárem, udušením, strašlivou smrtí v hlubinách. Čísla mrtvých na seznamu důlních výbuchů jsou tady vysoká, přitom už mezi válkami patřily zdejší doly k nejlépe technicky vybaveným, Němci měli už tehdy přísné bezpečnostní předpisy, přesto 9. června 1930 vybuchl plyn na dole Wenceslaus u Ludwigsdorfu (dnes Ludwikowice Kłodskie), zůstalo tam 151 obětí, 10. června 1941 skončil v hlubinách dolu Ruben život dokonce 186 horníků. Jejich hroby zabírají jeden oddíl na obrovském novorudském hřbitově, na náhrobku je německý nápis: Ale největší obětí je věnovat život komunitě...

Na hřbitov jsem ale přišel až k večeru, to už se trochu stmívalo a údolí, jímž teče říčka Slupice, se zaplnilo z dětství mně dobře známou uhelnou vůní z komínů, nyní jasným příznakem, že jste v Polsku. To už jsem měl den za sebou, sotva jsem začal plnit uložený úkol, věděl jsem, že neodjedu, našel jsem si proto nocleh v takovém malém městském zámečku, bylo to tam skromné a poněkud strašidelné, z čehož jsem měl radost. Měl jsem za sebou i výstup na kopec Annaberg, kde stojí nejbližší rozhledna v okolí, kde jich je ještě asi pět. Soví hory, miniaturní pohoří, v jehož objetí Nová Ruda leží, se jevily mimořádně vhodným terénem pro stavbu rozhleden, to byla oblíbená činnost horských Němců. Většina jich po válce zpustla, ale v posledních letech je Poláci opravují, neboť docenili, jaká je to vymoženost, podívat se na věc shora. Tak to jsem učinil, výhled byl zajímavý, krajina kopcovitá, Nowa Ruda schovaná právě za jedním tím kopečkem. Měl jsem do kvízu vyplnit počet schodů, tak jsem tam pro jistotu vylezl třikrát…

Vrátil jsem se do města, zajásal, když jsem našel bar mleczny, což je polský unikát a vymoženost, nechodí se tam ani tak na kefíry nebo na kakao, ale mají tam polské lidovky za lidové ceny a také třeba šťávu ze švestkového kompotu a jiné skvostné pozůstatky starého světa. Ani tam jsem paní Tokarczukovou nepotkal, dověděl jsem se však, že jí patří jedna veganská restaurace kousek od Rynku, ale ta se otvírá jen na sezonu, místní tam asi moc nechodí. Dobrá je ovšem kavárna Biala lokomotywa, schovaná pod městským viaduktem, mají tam velmi kalorické zákusky a zajímavou legendu, proč se to tak jmenuje: v roce 1974 studenti umělecké školy z Wrocławi chtěli nabarvit nabílo haldy čili chtěli provést tehdy módní land art, ale to jim úřady nedovolily, tak nabarvili nabílo lokomotivu, která pak jezdila po trati Nowa Ruda – Wrocław, z čehož plyne, že v Polsku bylo trochu veseleji než u nás. Já pak pokračoval v plnění turistického úkolu, v jehož zájmu jsem obcházel městečko. Když jsem všechno vyplnil, šel jsem to ohlásit do infocentra. To bylo radosti! Dostal jsem čestný diplom szanownego pana turisty noworudeckiego. Kdybych někdy paní Tokarczukovou potkal, hned se jí tím pochlubím.

×

Podobné články