Petr Pithart: Za Janem Kačerem
VZPOMÍNKA
Za Janem Kačerem …odešlým, nikoli „zemřelým“, neboť se – jak říkával o těch předtím – jen přidal k většině, k našim předchůdcům na věčnosti, oproti nám, kteří tu zatím zůstáváme…
Byl snad větším člověkem než velkým režisérem a hercem. Dohromady to u nás nemá jméno. Takový svědek své doby! Vlastně to spojení jméno má, právě jen jediné, jedinečné: Jan Kačer.
Až k stáru jsem měl to štěstí jej blíže poznat. V politice začátku devadesátých let, on poslanec České národní rady za Občanské fórum, já za OF předseda vlády. Pak ještě jednou, to když kandidoval do Senátu na Praze 6 a požádal mne o veřejnou podporu. Musel jsem se mu omluvit, že jsem to dřív slíbil Karlu Schwarzenbergovi. Záviděníhodné dilema. Až pak jsme se začali setkávat, nejen nahodile. Naposled navštívili jsme jej v posledních dvou letech několikrát, s přáteli Janem Vítem, který – stejně jako Jan Kačer – přišel do Prahy z východočeských Holic, a s Danem Souralem, který zná Kačera, toho Kačera z Činoherního klubu, už jen z pamětlivého vyprávění svých rodičů, v paměti předávané generačně jako zasvěcení.
Budou mnozí o něm psát jako o „charismatické osobnosti“. Takovým vděčným klišé dá se ale Kačerův lidský portrét ledabyle odbýt, na ten způsob, že to charisma „holt měl“. Stejně teď ale riskuju povšechnost, když označím Jana za charakterního člověka, a to především. Mužem s pevným hodnotovým zakotvením, jehož zásadovým lpěním jako by tlačil ke zdi. Přičemž také, vědom si žebříčku hodnot ve své branži, tiše trpěl ukřivděností. Jemu se ale opravdu hrozně křivdilo, někdy, ale pak opravdu strašně. „Doba“ se na něm podepisovala jako na málokterém. Neboť ji nechával rezonovat v celé své bytosti, v křehké duši, jakou ten zatraceně chlapácký vypadající chlap měl. A doba do něho tím víc ryla. „Doba“? Taky kolegové a kolegyně z branže, kteří nebyli tak pevní jako on – muž s duší tak přejemnou, že byla jeho zbytnělým svědomím.
Ani náznakem se nepokusím vylíčit jeho režisérskou a hereckou dráhu. Jak o něm lze vůbec napsat v úplnosti odborné a lidsky výstižné, aniž by přitom byl zapomenut nějaký detail, stejně výstižný? Hrozí, že unikne přitom ta celistvost jménem člověk Jan Kačer. Takže „můj Honza Kačer“, toliko v několikabodovém scénáři, jak mne to napadá: Hned na začátku ostravské dobrodružství: po absolvování divadelní fakulty namísto některého z pražských angažmá odvaha nastoupit do provinciálního Divadla Petra Bezruče, se skoro celým ročníkem spolužáků, už tehdy i se spolužačkou Ninou Divíškovou, po jeho boku pak průvodkyní celým jeho životem. Takřka z ničeho, kromě inspirativního prostředí, dát tam vyrůst skvělému divadlu; slavnému – když se řekne Ostrava – jako hokej z Vítkovic.
V roce 1963 první filmová role: výčitkami, zda nenese nepřímo vinu za esesácké vypálení Ploštiny, v nemocnici se trýznící těžce raněný partyzán, ve filmu podle novely Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen režisérů Jána Kadára a Elmara Klose. Kačer se touto rolí stal na moskevském filmovém festivalu zbožňovaným kinohercem miliónů sovětských diváků, ve festivalové Moskvě tehdy srovnatelně s Mastroiannim.
A ovšem legendární „ruská série“ v legendárním Činoherním klubu: Dostojevskij, Gogol, Čechov. (V roli Raskolnikova v adaptovaném románu Zločin a trest, v režii Evalda Schorma, má Souralova maminka, tehdejší pravidelná návštěvnice divadla v pražských Smečkách, tvář Jana Kačera dodnes v paměti.) Doslova nezapomenutelnou se pro nás všechny stala Kačerova režie Gogolova Revizora z roku 1967; říkalo se zpětně (také v odsudcích pozdějších inkvizitorů), že předznamenala Osmašedesátý.
Souběžně filmová nová vlna. „Každý den odvahu“ do post-stalinských časů – podle názvu filmu, kterým se Kačer (zde iluzí zbavený mladý dělník, někdejší úderník!) spolu s režisérem Evaldem Schormem promeditoval o smyslu současnosti, anachronicky a umanutě trvající na čistotě ideálů…
A pak uhrančivé Údolí včel v režii Františka Vláčila: Jan jako řádový rytíř Armin, s nadzemskými nároky na sebe i na druhé, „jiný středověk“ pro naše tehdy ateistické mysli…
Patří do tohoto stručného přehledu i pozdější krutohra s vedením Národního divadla, ve které nakonec nehrál, avšak bylo s ním hráno. Zůstala ale na zdejších prknech v paměti (právě, že na počátku normalizačních časů) Kačerem zrežírovaná Brechtova Matka Kuráž,s Danou Medřickou v titulní roli, brzy zákonitě zakázaná. Formativní, politicko-kulturní zážitek, jaký Danu Souralovi přetlumočila maminka.
Naposled viděl jsem v televizi s Janem Kačerem film Chata na prodej o současné rozklížené české rodině – aka české společnosti. Ač jako by v ústřední roli, v jaké jej všichni hledají ztraceného v lese, řekne Honza v tom kuse jen několik slov. Jako by mu už vůbec nebylo do řeči.
Pak už jen zoufale mlčel. Ruská nit se osudově vinula snad celým jeho životem. Trápil se, přímo žral tou hroznou válkou Ruska proti Ukrajině. Ne, že by nevěděl, kdo/co je Putin. Ale co Rusové? Ti bezejmenní, které měl Jan v sobě jako málokdo. Páčili jsme to z něj na jedné z návštěv na počátku války na Ukrajině. Hostil v té době ve svém domě shodou okolností i Irinu, aktivistku ruského Memorialu, netečný však, jako by nedoslýchavý vůči její tiché naléhavosti. Dovedl neodpovídat, mlčet o tom celé dlouhé minuty. Bylo znát, jak jej ten pro něho najednou nesrozumitelný ruský nihilismus mučí.
Předtím to groteskní Zemanovo státní vyznamenávání. Volal mně třikrát: co mám dělat?, přičemž já mu na to říkal jen to samé. Svářila se v něm potřeba zadostiučinění herce a režiséra za celý jeho tvůrčí život, s příkazem, že to přece nelze, Řád TGM propálil by mu v té chvíli dlaň, kdyby jej přijal. Pak nápad jako z divadla, záskok v hlavní roli: poslat na Hrad místo sebe své dvě dcery. Zprvu prý jednu, ale ta se vzepřela: proč zrovna já? Tak šly obě.
Měl Jan Kačer – napadá jaksi samozřejmě – svědomí zbytnělé, naběhlé. Byla to možná, ano, určitě – nemoc. Žít se s tím skoro nedalo. Leda s utrpením, srovnatelném s tím Raskolnikovovým… Nebo navzdory tomu všemu vydat se cele divadlu. Životu a době to vracet skrze divadlo, s existenciálními podobenstvími, jaké znala řecká tragédie… Přitahovat k sobě lidi obdobně citlivé, kteří by k sobě táhli jeho. Tak vzniklo něco jako kačerovský svět – jaký jiný, než z přepjaté mravní citlivosti? Přibližně dvě až tři generace jejich asi malé menšiny prožívaly ten svět s ním tak silně, až se stal také jejich světem. Rodiče Dana Sourala věděli, že je třeba do něho syna zatáhnout.
Jasná, mužná tvář zůstala Janu Kačerovi až do vrásek, byl v ní on celý. Dostal ji od stvořitele a musel tomu daru – dostát. Sražený tolikrát do zoufání a zase odhodlaný postavit se na nohy. Mezi tím skoro nic. Žít s tím do šestaosmdesáti chtělo velkou statečnost.
