Kdo vzpomene na Jana Kačera?

„Dobrý den, pane Kačere,“ začal jsem vždycky stejně těch několik telefonátů, které jsme spolu měli a u kterých jsem se pokaždé cítil nepatřičně, protože jsem osloveného prosil o delikátní službu. Chtěl jsem, aby zavzpomínal na některého ze svých kolegů z Činoherního klubu. Buď proto, že slavil vysoké kulatiny, nebo proto, že zesnul, nebo proto, abych na někoho sehnal kontakt.

Nebyl jsem sám, kdo tohle dělal – Janu Kačerovi volal s totožnými požadavky kdekdo a on ochotně svým typickým zastřeným chraplákem velmi zvolna odpovídal. Tedy většinou ochotně, když zrovna neměl mizernou náladu. Vlastně to byla ustálená hra tuzemského veřejného prostoru: členové mimořádného, hvězdného a velmi oblíbeného divadelního souboru odcházeli v nedávných letech jeden po druhém, jenom Kačer zůstával. Zdál se nesmrtelný, jako by nestárnul, jako by tu byl právě proto, aby sloužil za paměť celé společnosti. Když teď zemřel on sám, nabízí se jednak otázka, kdo bude vzpomínat na něj, a současně se nad vzpomínkami vznáší zásadní nárok: budou to ohlasy dostatečně fundované a kvalitní?