Model 5008 od francouzského Peugeotu je na našem trhu známý již od roku 2009, kdy přišla první generace. Model se postupně profiloval z dnes již minoritní kateg ...
Historici si pamatují, že dnešní Evropská unie vznikala jako Společenství uhlí a oceli. Uhlí jsme se vzdali, ocel se už také musí spíš dovážet. Místo toho máme ale Soudní dvůr EU, který v sehraném duetu s Evropskou komisí buduje perpetuum mobile nového mocenského pořádku.
Častým motivem v hollywoodských akčních filmech je nadšení, které vyvolá ve vyšetřovatelích zjištění, že má nějaký zločin, třeba i v drobném detailu, „mezistátní“ rozměr, a že ho tedy lze vyjmout z kompetencí daného státu, s jeho zkorumpovanými lokálními vazbami a podivnými idiosynkraziemi v zákonech, a na zločince může dopadnout celou svojí silou federální spravedlnost Spojených států amerických. Nelze se ubránit dojmu, že podobně v posledních letech funguje mašinerie evropských institucí. Jsou si dobře vědomy toho, že byly původně zřízeny pouze s kompetencemi, které na ně jednotlivé členské státy vysloveně přenesly, nicméně skrze takové kreativní hledání skulinek a výjimek dokážou pronikat na nová a nová území.
Když vstupovaly země střední Evropy v roce 2004 do Evropské unie, jedním z oblíbených motivů liberálních komentátorů byl výsměch konzervativcům, kteří projevovali obavy z možného využití evropských institucí k prosazování kulturních změn třeba v oblasti rodiny. Skloňovalo se slovo „subsidiarita“ (kdysi dávno jeden ze zakládajících principů EU, který se ve zkratce opíral o představu, že to, co lze vyřešit na úrovni národního státu, se nemá přesouvat na úroveň Unie). A v té souvislosti se zdůrazňovalo, že otázky kultury a identity jsou zcela mimo kompetence evropských institucí.
Svrchovanost národních států v kulturní oblasti potvrzovaly ještě před pár lety i rozsudky Soudního dvora EU: třeba v roce 2020 v otázce transkripce rodného listu dítěte posvětil právo bulharských úřadů nezkopírovat španělský rodný list s uvedenými dvěma „matkami“ právě na základě toho, že rodinné právo zůstává zcela pod kontrolou členských států. Pokrok nicméně viditelně zastavit nelze. Tento týden padlo rozhodnutí, které Polsku přikazuje provést obdobnou transkripci oddacího listu vydaného stejnopohlavnímu páru v Německu. Toto rozhodnutí, navzdory původní euforii, neznamená automatický příkaz k zavedení podobného institutu v zemích, které ho neuznávají. Nicméně v takto citlivých případech se vždy používá „salámová metoda“ spíše než beranidlo.
Je docela příhodné, že rozhodnutí Soudního dvora přišlo ve stejném týdnu jako projev, který přednesl v pražském Karolinu polský prezident Karol Nawrocki. V tomto projevu zmínil ideologizaci evropských institucí jako jeden ze základních problémů, jimž EU čelí. Pamětníci si vzpomínají, jak v roce naší akcese do Unie byl italský kandidát na eurokomisaře Rocco Butiglione odmítnut na základě toho, že je praktikující katolík. Od té doby význam komisařů dost zásadně poklesl, jsou často jen fíkovými listy, kterými se legitimizuje reálná moc „nikým nevolených úředníků“. Nicméně skutečnost, že má politika, která se dělá v Bruselu a Lucemburku (sídlo Soudního dvora EU), jednoznačné ideologické znaménko, není snad zpochybnitelná. V těchto dnech se mimo jiné bude konat další kolo operace, „jak obejít skutečnost, že některé členské státy nechtějí vepsat umělé interrupce do svých právních řádů“, tentokrát „odzdola“, v podobě návrhu na institucionalizaci svého druhu evropského fondu (předtím šlo třeba o pokusy připojit „právo na potrat“ na seznam základních práv, a tedy vynutit ho „seshora“).
Nejde ovšem zdaleka jen o zónu tzv. kulturních válek. Stejná logika nevyhnutelného „ducha dějin“ se vztahuje na politický vývoj. Koneckonců dobře o tom svědčí debata, kterou Nawrockého projev vyvolal a která se v podstatě omezila na konstataci, že „prezident Polska tepe Evropskou unii“ a „kouše ruku, která ho krmí“. Ani toto nikoho asi neudivuje: i ta nejkonstruktivnější kritika současného směřování EU se vykládá jako „útok na evropský projekt“. Mimochodem, tento vývoj se dal snadno předvídat a Nawrocki o něm hovořil: „Navzdory rozšířenému přesvědčení není konzervativní tábor, ke kterému se hrdě hlásím, nepřítelem Evropské unie. Je pouze v opozici vůči politickému proudu, který v současné EU dominuje. A, stejně jako v každé demokracii, opozice není nepřítelem státu. Představuje jinou představu řízení státu než je ta, kterou má aktuálně dominující síla. Taková je podstata demokracie.“ Je ovšem otázkou, zda tento přístup nevychází z chybného předpokladu, že „součet“ jednotlivých národních demokratických států automaticky dává demokratickou EU. Francouzský (levicový) filozof Pierre Manent není zdaleka jediný, kdo upozorňuje, že „právní a procedurální, byrokratický typ legitimity, který se spojuje s Evropskou unií, je z principu nekompatibilní s demokratickým typem legitimity“.
Přirozeným finále takto vnímaného integračního procesu má být Evropa jako jednotný stát. Ano, právě jednotný stát, nikoliv federace, kterou se oficiálně argumentuje. Jak tvrdí Nawrocki, „federalizace je pouze kamufláž pro centralizaci“. Podstatou federace je jasné rozdělení kompetencí, naopak evropský projekt je živ z věčné neurčitosti tohoto rozdělení a pravidelných snah o anexi nových oblastí. Už samotná, tolik v posledních letech zdůrazňovaná otázka „nadřazenosti evropského práva“ jen těžko najde v této absolutní podobě jasné ukotvení v zakládajících smlouvách. Byla koneckonců opakovaně zpochybňována ústavními soudy mnoha členských států, zdaleka ne jen těch „problematických“ z východní periferie.
Nadřazenost evropského práva se měla původně týkat těch oblastí, které byly přesunuté do kompetencí Unie. Problémem však je, že dnešní evropský projekt charakterizuje přesvědčení, že si evropské instituce mohou „samy svěřovat další kompetence“. Toto je právě ono perpetuum mobile, v němž mohou Komise a Soudní dvůr získávat nová území a potvrzovat si navzájem platnost onoho záboru.
Nawrocki však ve svém projevu nezmiňuje klíčovou drobnost: byly to členské státy, které svými rozhodnutími postupně otevíraly dveře k tomuto vývoji. Bývalý vrcholný politik a dnes pronikavý komentátor veřejného dění Jan Rokita poukazuje na jednotlivé mezníky tohoto vývoje: rok 2011 a bail out Řecka a Itálie v době finanční krize, který otevřel cestu k zavedení ekonomického dozoru Bruselu nad členskými státy. Rok 2016 a postup proti Polsku a Maďarsku, který dozor rozšířil i na otázky týkající se státního zřízení a který následně byl završený zavedením mechanismu kondicionality, v němž se ekonomický a ideologický dozor propojily. A konečně plán obnovy z roku 2020, který mechanismy kontroly ze strany Bruselu rozšířil téměř bez omezení. Byla to slabost, ignorance a občas i upřímné přesvědčení demokraticky zvolených politiků, kteří tyto další a další kroky posvěcovali a přispívali ke vzniku systému, který už je (a demokracii) nepotřebuje.
Vzniklo tak ovšem ještě jedno perpetuum mobile, které by nás mělo neméně znepokojovat: voliči v mnoha evropských zemích správně cítí, že jejich „demokratické právo“ rozhodovat o směřování země je stále více iluzí. To způsobuje, že se obracejí na stále radikálnější síly, které jim slibují reálnou změnu. Ty ovšem, i když nakonec získají moc, zjišťují, že reálně mají suverénní státy v rámci EU stále menší manévrovací prostor, a tedy nemohou očekávání naplnit – i kdyby doopravdy chtěly. A tlak v hrnci frustrace roste…
00:01
