Model 5008 od francouzského Peugeotu je na našem trhu známý již od roku 2009, kdy přišla první generace. Model se postupně profiloval z dnes již minoritní kateg ...
V požehnaném věku 88 let zemřel včera Tomáš Straussler neboli Tom Stoppard. Ta zpráva přišla později večer a vehnala krev do spánků a smutek do duše. Stoppardova smrt totiž není jen skon slavného britského dramatika – pro českou kotlinku je to další připomenutí, že ti, kteří v nedávných desetiletích rovnali naši páteř a kteří svým životem připomínali paradoxy a hnus 20. století a svou prací podtrhovali jeho ironii, jsou pryč a dál je to na nás.
Jinými slovy ubývá těch, které totalitní vývoj střední Evropě odvál do světa a kteří tam připomínali, že existuje malý český národ, jenž je významnější, než si sám myslí, a jenž si proto zaslouží pozornost – aby mohl dokázat, zda si ji skutečně zaslouží. A fungují tyto osudy slavných emigrantů také obráceně (nebo by tak fungovat měly): aby našincům ukázaly, že není třeba bát se velikých ambic a měřítek, aniž zapomeneme na svůj původ. Ostatně Tomáš Straussler, přestože už nemluvil česky (ze země jeho rodina utekla v chlapcových osmnácti měsících), na něj nezapomněl nikdy. Před třemi roky vzkazoval na filmový festival v rodném Zlíně, jehož tehdejší ročník si připomínal sedm set let existence osady tohoto jména, že „ta čtyři písmena z názvu mi celý život způsobovala ten druh nervové odezvy, jako kdybych Zlín nikdy neopustil. Stárnu, ale osa mezi mnou a tímto úžasným městem neustále sílí.“
Některé paradoxy oněch os asi nikdy nepřestanou být zábavné. Již víme, že Tom Stoppard (*1937) se narodil ve Zlíně. Ale takový Jan Kavan (*1946) v Londýně, zrovna tak Jiří Štěpnička (*1947), zatímco Ivan Reitman (*1946) v Komárně. Na čtyřech mužích je znát, jak vrtkavou loterii dělá z osudů politika. Může to být tragédie, může to ale být taky sranda. Třeba když dopustí, že v roce 1985 si Komárňan užívá životního úspěchu díky režii filmu Ghostbusters, Zlíňan dopisuje scénář ke snímku Brazil, za který je pak nominován na Oscara, zatímco jeden z Londýňanů se chystá točit seriál Gottwald. A pak si buďte životem jisti.
V úvodních, pochopitelně narychlo spíchnutých nekrolozích se automaticky psalo o tom, že Tom Stoppard podporoval v sedmdesátých letech východní disidenty, vzhledem ke svému původu pochopitelně najmě ty české. Jak to ale konkrétně vypadalo, mi v nedávném rozhovoru pro revue Souvislosti vyprávěl překladatel Gerald Turner, který od sedmdesátých let žil v Praze: „Jednou v neděli ráno sedmdesátého sedmého roku mi zavolali, jestli bych tlumočil pro Toma Stopparda. Věděl jsem, že je to riskantní, ale souhlasil jsem. Přijeli pro mě na Prosek, odvezli mě na Hradčanské náměstí, tam jsem přestoupil do druhého auta, kde seděl slavný Tom Stoppard, a já si najednou pomyslel: O čem si s ním budu povídat? Celá sedmdesátá léta jsem strávil v Praze, takže jsem jeho divadlo neznal.
Naštěstí jsem si vzpomněl, že v šedesátých letech jsem slyšel v rozhlase jednu z jeho prvních her, jmenovala se Albert’s Bridge a byla o chlapovi, který má za úkol natírat železniční most, což je nekonečná práce, protože se furt musí opakovat. Skvělý nápad. Takže sedíme v autě a povídám: ‚Tak vám řeknu, pane Stopparde, že se mi moc líbila ta vaše rozhlasová hra.‘ Udělalo mu to radost a ledy hned roztály. Jeli jsme spolu do Dobřichovic k Ludvíku Vaculíkovi, ale protože kvůli odposlechům jsme nemohli zůstat u něj doma, přesunuli jsme se do Řevnic. V tamější nádražce vedli spolu ti dva hovor a já jim tlumočil. Potom jsme jeli do Všenor, myslím, že ke Karlu Kosíkovi, kde měli sraz chartisti. Byl tam i Petr Pithart, toho jsme pak se Stoppardem vezli zpátky do Prahy. To byla moje první tour po chartistech.“
Vedlejší figura důležitého příběhu podává zprávu o nevšedních rozpravách hlavních hráčů. Je to vlastně scénka naruby z jediného filmu, který Stoppard připravil jako režisér: z jeho adaptace vlastní hry Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi (1990). Dva spolužáci Hamleta a dvě naprosto zanedbatelné postavy jeho příběhu jsou vytaženi do popředí, aby předvedli, že i přehlížení lidé musejí nějak trávit čas mezi svými titěrnými výstupy na jevišti světa. Před svou nevyhnutelnou smrtí v nejslavnější tragédii světového divadla si krátí čas nekonečnými nesmyslnými a nesmírně vtipnými dialogy (ostatně hrají je dva z nejlepších anglických herců své generace: Gary Oldman a Tim Roth). Kdepak kvůli Oscarovi připomínat pouze snímek Zamilovaný Shakespeare (1998) – tuhle práci, i když jde o hravé dílko, zavál čas. Zmiňme raději scénář k jednomu z prvních vážných děl Stevena Spielberga Říše slunce (1987).
Výčet slavných jmen, s nimiž Tom Stoppard spolupracoval (respektive tvořil světové umění), je samozřejmě dechberoucí. Pro českou kulturu je ale důležité jeho přátelství s Václavem Havlem. Do angličtiny přeložil jeho Largo desolato (1984), hru, již mu autor věnoval. O tom, že ti dva si velmi rozuměli, koneckonců svědčí čtyři roky stará vzpomínka, kterou Stoppard pronesl při desetiletém výročí kamarádova úmrtí: „S největším potěšením si vybavuji Havla popíjejícího české pivo z lahve v mém londýnském bytě, s mnoha dalšími přáteli a známými včetně Dáši. Netroufám si odhadnout, v kterém roce to bylo, ale byly to šťastné chvíle.“ Na otázku, co by dnes Havlovi vzkázal, řekl tehdy Stoppard: „Řekl bych: Měl jsi pravdu.“ Totéž lze myslím zcela samozřejmě vzkázat i Tomu Stoppardovi.
00:01
