Na začátku ledna napsala slavná zpěvačka Björk s ohledem na vývoj dění okolo Grónska na svoje profily na sociálních sítích: „Přeji všem Gróňanům požehnání v jejich boji za nezávislost.“
Foto: Shutterstock
1
Když se vlak rozjede z kraslického nádraží směrem k německým hranicím, k nimž je to asi pět minut, vzpomenu si na Arnošta Lustiga. Tady někde totiž v půlce ...
Na začátku ledna napsala slavná zpěvačka Björk s ohledem na vývoj dění okolo Grónska na svoje profily na sociálních sítích: „Přeji všem Gróňanům požehnání v jejich boji za nezávislost. Islanďané si totiž nesmírně oddechli, když se jim v roce 1944 podařilo odtrhnout od Dánska – nepřišli jsme o svůj jazyk. Kdyby se to nestalo, moje děti by mluvily dánsky.“ Zpěvačka rovněž připomněla články z britského deníku The Guardian, který před dvěma lety informoval, že dánští lékaři mezi roky 1966 a 1970 suverénně zavedli nitroděložní tělíska celkem čtyřem a půl tisíci Gróňankám (klidně i dvanáctiletým holčičkám), aby tak omezili reprodukčnost grónského lidu. Podle Guardianu také patřilo k dánským mravům odebírat Gróňankám jejich děti hned po narození, aby caparti mohli být vychováni jaksepatří dánsky.
V debatách okolo Grónska se šermuje geopolitikou, válkami, atomovými raketami, ropou, nerostným bohatstvím, změnou klimatu… zkrátka kdečím – a všechno je to pravda. Leč jeden aspekt je – a musí se podtrhnout, že příznačně – opomíjen. A sice že v centru dění stojí otázka, jak chceme v západní civilizaci zacházet s národnostními menšinami a malými či menšími národy. Vztahy mezi Dány a Gróňany jsou asi přátelštější než v šedesátých letech, ale to je dáno tím, že (západní) Evropa nastoupila na cestu dekolonizace svých dějin a utišení svědomí, což s sebou nese i to, že usiluje vnímat malé národy plnohodnotně a nabízet jim tu autonomii, tu nezávislost nebo aspoň dost peněz na rozvoj či zachování vlastního jazyka a kultury.
Nefunguje to vždy, několik příkladů: v srbské Lužici nebo v Bretani mluvčích tamních jazyků ustavičně ubývá, v Katalánsku byla prozatím poslední snaha o nezávislost potlačena, ve Skotsku se kolem referenda o samostatnosti neustále raději jenom našlapuje. Vztahy maďarsko-slovenské po nějaké době zdánlivého klidu jsou opět komplikovány Benešovými dekrety a otázkou práv maďarské menšiny na Slovensku. Zakarpatí je rozděleno mezi čtyři státy a každý se k této menšině chová jinak: Slováci jí přiznávají všechna práva, Poláci by o Lemcích, jak jim říkají, raději nevěděli, aby nenarušovali polskou národní hegemonii, Maďaři je nějak tolerují, na Ukrajině se zakarpatská identita pomalu rozpouští v (západo)ukrajinské.
Zdánlivě se ovšem menšinová politika daří ve Skandinávii: Sámům země přiřkly autonomii, fungují menšinové parlamenty, počet tamních mluvčích už několik desítek let stoupá (bohužel po invazi Ruska na Ukrajinu a vstupu Finska do NATO zůstala úplně zapomenuta a odříznuta od světa sámská menšina v Rusku; ta nemůže komunikovat se svými příbuznými na druhé stranice hranice, ba naopak jsou ruští Sámové cíleně nasazováni do války, aby jich ubylo, a Rusko tak spolu s jinými problémy vyřešilo také tuhle potíž). No a Gróňanům Dánové dopřáli v roce 2008 referendum o vlastní samosprávě (z pohledu Grónska samozřejmě úspěšné) a výhledově jim slíbili referendum o samostatnosti. Na základě referenda konaného v roce 1944 se od Dánska ostatně odtrhnul Island, jak připomíná ve svých příspěvcích Björk. Ta svou lednovou úvahu zakončila varováním: „Kolonialismus mi opakovaně vyvolává mráz po zádech a představa, že by mí milí Gróňané mohli přejít od jednoho krutého kolonizátora k druhému, je příliš brutální na to, abych si ji vůbec mohla představit. Jak říkáme islandsky: úr öskunni í eldinn – z popela do ohně.“ Neboli česky: z deště pod okap či z bláta do louže.
Poslední slova Björk jsou jednoznačný apel: „Drazí Gróňané, vyhlaste nezávislost!“ Její příspěvek je samozřejmě emotivní, jak už příspěvky umělců bývají (aniž to myslíme posměšně). Ale právě snaha o nezávislost Grónska nahání hrůzu Spojeným státům. Představa, že by velký a bohatý ostrov, kde je umístěna vojenská základna mající za úkol včas detekovat atomové rakety letící do Severní Ameriky, byl ovládán padesátitisícovým národem, který může snadno být poroben národem jiným, větším, je pro Američany zlý sen. Chtějí mít na západní polokouli klid, aby se mohli soustředit na duel s Čínou v Indopacifiku. Ale o tom už tu psali jiní. Já k nim přidávám, že spor o Grónsko je spor Evropy a Ameriky o kolonialismus či o právo národů na vlastní sebeurčení (s nímž přitom po první světové válce jako se systémovým řešením nového uspořádání Evropy přišel americký prezident).
Jestliže pro Američany je zlým snem padesátitisícový národ u kormidla, pro Evropany může být červeným hadrem třeba to, že obyvatelé Amerických Panenských ostrovů – jež USA koupily od Dánska – jsou sice americkými občany, ale bez volebního práva. Je to zkrátka spor dějinný i státotvorný. V českém prostoru v něm ovšem nestojíme stranou. V posledním týdnu získal na sociálních sítích, ale rovněž v médiích na popularitě příběh o Moravských bratřích z jednoty bratrské, kteří v 18. století v Grónsku založili misii. Byli to mužové z Moravy a Horní Lužice, kde už v tu dobu stálo městečko Ochranov. Na jeho příkladě byl v Grónsku založen Nový Ochranov, dnes se jmenuje Noorliit a je to část hlavního města Nuuk (jež se svými dvaceti tisíci obyvateli odpovídá velikosti kupříkladu našich Otrokovic, Žďáru nad Sázavou, Náchoda nebo Loun – čili nejde o zanedbatelnou osadu).
Misionáři z jednoty bratrské přinesli do Grónska novou víru. V díle se jim dařilo, neboť na rozdíl od Dánů nebyli při šíření božího slova agresivní a zajímali se o život Inuitů (tehdy Eskymáků). Moravané a Lužičané na to šli důmyslně – přes kulturu. Naučili se grónsky a překládali do tohoto jazyka své náboženské písně. Tím na ostrov přinesli také nové melodie a hudební nástroje, například housle. A když už uměli místní řeč, rovnou sepsali její první gramatiku. V Horní Lužici se pak tiskly první grónské knihy. Zároveň založili slávu Grónska coby přitažlivého místa nabízejícího dobrodružství a krásu, protože o Grónsku psali cestopisy, které byly v čase evropského osvícenství velmi populární a jejich četba činila potěšení tak různorodým duchům, jako byli James Cook nebo Wolfgang von Goethe. Díky povedené literární reklamě se grónská misie stala úspěšnější než misie jiné – třebaže ty jiné, dejme tomu v Surinamu v Jižní Americe, byly úspěšnější, pokud jde o víru. Jen nejsou tak dobře popsány.
Každopádně pokud nyní s nadšením objevujeme českou (ve skutečnosti slezskou a lužickou) slávu v Grónsku, je to vlastně svého druhu také kolonialistické myšlení. Nehledíme totiž na Gróňany, ale těšíme se z toho, že jsme díky nim byli (a vlastně pořád jsme) světoví. Nepřemýšlíme nad tím, nakolik měla implementace naší kultury (například písma) vliv na kulturu původní. Jsme přesvědčeni, že jsme udělali dobře. Přitom naše kultura mohla tu původní klidně i destruovat. „Grónština až do 20. století neznala slovo válka,“ připomínal etnograf Jaromír Klempíř, který v Grónsku žil čtvrt století. Zemřel vloni na podzim, v době rozbíhajícího se sporu o jím milovaný ostrov; výsledek tohoto utkání už nepozná.
Každopádně to, že grónština coby jazyk vymírající poznala slovo označující totální destrukci, je opět náš evropský či západní import. Měli bychom za to převzít zodpovědnost? Spolková republika Německo je mistrem byrokratického aparátu, tudíž má i orgán pro své čtyři autochtonní národnostní menšiny. Frísy, Romy, Dány a Lužické Srby sdružuje Menšinová rada – orgán s velkým symbolickým politickým statusem. Běžně funguje i jako poradní orgán německé spolkové vlády. Současný předseda Menšinové rady Dawid Statnik (předseda zastřešujícího lužickosrbského orgánu Domowina) tvrdí, že prozatím se rada ke Grónsku nevyjádřila. Čeká se totiž, jak se k věci postaví dánská menšina v Německu. Problém je, že v tomto punktu Dánové paradoxně zastupují nikoli menšinu, nýbrž pohled velkého dánského národa proti národu malému – grónskému. Lužičtí Srbové by tedy měli nehledět na Dány, ale na své dějiny, které jsou s Grónském silně propojeny přes misie. Češi totéž. Ale jak vidíme, ani malé národy, ani národnostní menšiny nemají jasno v tom, jak mají v otázce malých národů a národnostních menšin postupovat.
00:15
