V čem si Evropa může podat s Trumpem ruce? V narcismu
KOMENTÁŘ
KOMENTÁŘ
GRÓNSKO
Podle několika anonymních vysokých představitelů NATO, které zpovídal deník The New York Times, by se dohoda o Grónsku, kterou oznámil ve středu večer americký ...
Co má dělat Evropan, který si myslí, že Evropa nejde správným směrem, a přitom si zároveň myslí, že když to říká Trump, věci to spíš ještě zhorší? Protože Trump je produktem toho samého civilizačního úpadku, který má velmi podobné příčiny, jen se v Americe projevil dřív a silněji. Trump je neurotickou reakcí na ty samé symptomy, jako máme v Evropě, přičemž jeho v mnohém bizarní léčba je může ještě spíš zesílit, rozdráždit a zanítit.
Konzervativec, který opravdu neměl z vývoje svého Západu v posledních desetiletích vůbec radost, se přistihuje u toho, že si přeje, ať už Trumpova éra co nejrychleji skončí, ať to proboha přežijeme – a pak snad se to ještě jednou zkusí, lépe, čestněji, férověji, jako kdysi za časů třeba Ronalda Reagana, když Amerika byla ještě tou Amerikou… Ale je to samozřejmě iluze, dějiny se opravdu neopakují a svět se vyvíjí, takže i Trump není anomálie, ale něco, co muselo přijít a vypadá to právě tak, jak to vypadá, tedy jako pračlověk ze světa budoucnosti. Tím nechci Donalda Trumpa vůbec urážet, neboť některými rysy vlastně naplňuje představu nadčlověka, ale jaksi v karikaturní podobě, v podobě, která je zároveň fascinující, směšná i titánská. Odvázaný Prometheus s dorůstajícími játry ze Silicon Valley.
Ale naše Evropa se opravdu nevyvíjí dobře, v tom má Trump pravdu. A není to tím, jak si ideoví Evropané myslí, že je ještě málo integrovaná, málo progresivní, málo sebevědomá. Naopak je integrovaná, to znamená zglajchšaltovaná čili „zestejněná“, až příliš, je nahnaná do koryt správného myšlení a uzavřená do klece samolibého pocitu, ve kterém si sama sobě nalhává, že i zjevný úpadek je vlastně přednost. Když Trump mluví o tom, že se změnila na některých místech k nepoznání, tak má pravdu. A nemyslí tím asi, že tam přibylo parkovacích míst nebo dětských hřišť. Přibylo míst, kde Evropa ztrácí svou evropskost, přičemž součástí této ztráty je předstírat, že to je správné a že to je nesporný projev pokroku a nezpochybnitelného vývoje. Když se rodí nejméně evropských dětí v dějinách, hledají se příčiny všude jinde než v sebeničivém nastavení (pseudo)hodnot, které přitom nesmí nikdo zpochybnit. Když se vytrácí a zaniká povědomí o tom, co Evropu tvořilo a v čem byla její cena, má se to vlastně za pozitivní jev, neboť se tím zbavujeme balastu minulosti a stáváme se inkluzivní, otevření, svobodnější. Svobodnější jsme však tak nanejvýš k nicotě, prázdnotě a vyvanutí. Trump to nezavinil, ale ani nám od toho nepomůže, spíš se to s ním zhorší – neboť odpovědí na jeho kritiku bude zatvrzelost, kterou budeme mít za ctnost a projev statečnosti. Ve skutečnosti půjde o reakci narcise, který nepřipustí pochybnosti o své dokonalosti. V tom si Evropa bude moci s Trumpem podat ruce.
Evropa je složitý pojem, ale když to zjednodušíme, tak to byla stále se vyvíjející a stále se popírající duchovní síla, která se po staletí projevovala jako vitální a tvořivý element světa. To není samozřejmé, spíš výjimečné. Díky tomu dosáhla mnoha kvalit, které vůbec nejsou v jiných částech světa běžné a obvyklé. To ona vládla dlouho světu, sice v něčem krutě a panovačně, ale spíš ku prospěchu toho světa, neboť ten se pod vládou jejích hlavních nástrojů, vědy, techniky a svobody, mohutně rozvinul, rozrostl a rozmnožil. Ona měla pocit, že tak to bude už navždy, že její kouzlo a moc tady budou jaksi ze své podstaty, neboť nic lepšího a prospěšnějšího pro lidstvo přece není – než její svrchovaná vláda a moc. Ona sama tomu dlouho upřímně věřila a tato víra jí dodávala sílu a odvahu se podle toho chovat. To je (skoro) všechno pryč. Víra zmizela a někdejší jistota s ní, energie a vůle vyprchaly, síly se vyčerpaly. Kdo to nevidí, lže sám sobě.
Pomůže to, když to říká Trump? Nikoli. Spíše to přilije olej do ohně. Evropa je ve fázi narcistického prožívání sebe samé a zachránit ji může jen nějaký duch, který popře sám sebe. Nějaký Prometheus, až mu dorostou játra, na které se v tuhle chvíli neslétají orlové, ale ohryzávají je krysy seběhnuvší se na pohřební hostinu, kterou si samy vystrojily.
ROZHOVOR: TOMÁŠ PORTLÍK