Humor a jeho platoničtí „ochránci“

KOMENTÁŘ

Humor a jeho platoničtí „ochránci“
V novém dílu seriálu South Park se dá vidět něco na způsob manifestu: Nezměnili jsme se. Budeme si brát na paškál posvátné krávy, ať už je uctívá kdokoliv, nejsme na prodej, píše Ondřej Štindl. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2025 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Animovaný americký seriál Městečko South Park začal sedmadvacátou sezonu, první měla premiéru v roce 1997. Po tolika letech by už neměl nikoho ničím překvapit. Ale stalo se. V čerstvé premiéře se mimo jiné objeví prezident Donald Trump, loudí sex na znuděném Satanovi, kdekoho žaluje o veliké peníze, průběžně je zesměšňována jeho (ne)disponovanost v určitých partiích. Mluvčí Bílého domu na to reagoval s tím, že South Park už dávno ztratil relevanci, jeho tvůrci se jen zoufale snaží přitáhnout pozornost, Donald Trump je nejúspěšnější prezident historie a žádná čtvrtořadá show na tom nic nezmění. Proč ten rozruch?

Na tom, že si někdo z prezidenta dělá dost drsným způsobem legraci, není nic šokujícího. Naopak. Trump je často zesměšňovaná postava a jeho kritici si neberou servítky. South Park byl ovšem v posledních letech známý také díky tomu, s jakou chutí a často i zničujícím vtipem zesměšňoval posvátné krávy „woke“ Ameriky a důsledně popíral pokrokářské teze, podle nichž by ten přijatelný humor měl být ohleduplný, nezraňující a podobně.

 

V novém dílu seriálu se dá vidět něco na způsob manifestu: Nezměnili jsme se. Budeme si brát na paškál posvátné krávy, ať už je uctívá kdokoliv, nejsme na prodej. Hrdinové South Parku se v novém díle těžce vyrovnávají s tím, že „woke is dead“, každý už zase může používat slovo „retard“ – a oni nevědí, co si v takovém světě počít. Autoři zároveň ukazují, že „woke“ sice může být po smrti, terčů hodných brutálního zesměšnění je ale i tak hodně. A oni se v tomto ohledu nehodlají omezovat, terčem mnoha vtipů je v novém South Parku společnost Paramount, jež South Park nedávno koupila a jeho autorům za to zaplatila půl druhé miliardy dolarů.

Na slovech mluvčího Bílého domu o nerelevantnosti South Parku ovšem něco je, ale v jiném smyslu, než pravděpodobně zamýšlel. Autorům seriálu, Treyovi Parkerovi a Mattovi Stoneovi, je kolem pětapadesáti let. A koncept legrace, která se neuctivě trefuje úplně do všeho a do všech, je spojený s dobou, kdy začínali, byť jaksi teoreticky se k němu i dnes hlásí kdekdo.

Z různých stran zaznívá volání po pronikavé a bezohledné satiře, když ji ale někdo zkusí, může se se zlou potázat. Přesněji: pokusy zesměšnit „ty druhé“ jsou vřele vítány, kdo to ale zkusí napálit do více stran, může publikum dezorientovat – a dnešní divák o nic takového nestojí. Vtip v jeho očích přestává být vtipem, naopak je hanebným útokem na vše, co je na světě krásné a hodné ochrany.

V Česku se často nostalgicky vzpomíná na Českou sodu, pamětníci většinou dojdou k tomu, že dnes by něco takového natočit nešlo. Asi ne. Ale ne proto, že by to nějací „oni“ nedovolili (nebo aspoň ne jen proto). Diváci by to, myslím, prostě nevzali, nějaká obdoba South Parku v Česku neexistuje nejenom proto, že „nejsou lidi“, není ani poptávka.

U pověstné scénky, v níž tvůrci České sody prostříhávali do scény z Třiceti případů majora Zemana záběry na Václava Klause hrajícího na harmoniku, se řezalo i mnoho lidí, kteří tehdy Klause volili. Pochybuji o tom, že by dnes bylo něco takového možné, že by se voliči ANO za břicho popadali nad vtipem na účet Andreje Babiše, voliči vládní koalice že by se chechtali zesměšnění vlády (o stoupencích různých tzv. vlasteneckých formací ani nemluvě).

Na to je dnešní veřejnost nejen příliš rozdělená, ale taky příliš vztahovačná. Ráda o sobě říká, že má ojedinělý smysl pro humor, že ho miluje, že ho chce bránit. Typickými obránci toho údajně tak důležitého a cenného humoru jsou ale zakabonění pánové a paní, lamentující nad tím, že „nám jednou zakážou se smát“, a působící dojmem, že jim smích už někdo zakázal a oni se tím důsledně řídí. Možná naštěstí. Když určitý typ člověka zkusí udělat vtip, dopadne to většinou strašně.

×

Podobné články