Krach vydírání Ruskem
KOMENTÁŘ
Výsledek letošních voleb do Sněmovny je myslím dobrou příležitostí oprostit se od přehnaných očekávání vkládaných do politiky. Demokratická politika není nositelem nejcennějších kvalit či nejvyšších morálních hodnot národa. Toto přijetí by měl podstoupit každý zralý člověk. Přežily to jiné národy, můžeme to přežít taky.
Přijmeme-li to, hned se výsledek voleb jeví stravitelnější.
Bylo by snadné se držet představy, že v demokratické politice postupně převládá divadelní aspekt, zatímco skutečnou správu státu realizuje „deep state“ v rámci určovaném tradicí spolu s velkými bankami, dluhopisovými trhy a nověji Evropskou unií. To se koneckonců říkávalo už v dobách, kdy analytici neměli tušení o tom, kolik budou mít jednou někteří politici sledovatelů na Tiktoku, ale ani o tom, co ta slova znamenají.
Jenže trhlinou v této koncepci je skutečnost, že někteří z těch teatrálních vůdců se s hereckou rolí nespokojují a mají potřebu vykonávat skutečnou moc. Objevuje se nový typ lídra, který je z pohledu tradičních preskriptivních norem demokracie fatálně vadný. Tak, že by to mělo být diskvalifikující pro jeho úspěch i pro to, aby s ním kvalifikovaní profesionálové byli ochotni spolupracovat. Jenže tento lídr má nějaké speciální charisma, je políben štěstěnou či co, jeho obliba se vzpírá racionálnímu pochopení analytických mozků. A tak, když se to potvrzuje dost dlouho, lidé prostě přistoupí na to, že ten člověk tu je a bude, že čas je neúprosný a nelze ho vysedět v nějaké paralelní realitě. Že vykonávat správu pod jeho vedením někdo musí a stejně tak někdo musí být připravený jednou převzít jeho dědictví.
Donald Trump je nejvýraznějším příkladem a platí to pro Andreje Babiše. Babiš, pravda, nemá tolik svérázných nápadů jako Trump, nemá ani promyšlenou, cílevědomou strategii na ovládnutí mašinérie státu a společnosti jako Viktor Orbán. Za dobu, kdy měl moc, stát nijak drasticky nezměnil. Ústavní systém zůstal beze změny, nejradikálnější politika, kterou zavedl, bylo EET a agresívně využívané nástroje daňové kontroly, přičemž obojí si lze představit i v autorství standardní vlády. Policejní vyšetřovatelé, státní zástupci a soudci, kteří řeší jeho trestní kauzy, jsou naživu a nepotkalo je ani disciplinární potrestání, ani tajemné nehody.
Andrej Babiš prostě má nějakou schopnost získat a udržet si podporu určitého množství lidí. Včetně lidí, kteří, kdybyste se jich zeptali, zda je jejich ideální představou politika Slovák, který se nikdy nenamáhal naučit česky, agent StB, trestně stíhaný oligarcha, tak by řekli, že rozhodně ne.
Jeho vládnutí teď budeme muset nějaký čas strpět. Nestane se nic mimořádného. Některé kroky, které jeho vláda podnikne, budou pro jinak hodnotově založené občany samozřejmě trpké, hlavně symbolicky, zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů například. Asi nejhloupější bude zrušení muniční iniciativy pro Ukrajinu. Je to ústupek protivnému uvažování, kterému vadí, když se Česko dopustí něčeho samostatného a chytrého (Babiš tvrdí, že mu vadí její netransparentnost. Ano, to jeho voliči konzistentně potvrzují, že na transparentnosti jim velmi záleží!). Muniční iniciativa jevila přesně ty kvality, které potřebujeme, aby se naše ekonomika odpoutala z pasti středního příjmu. Škoda.
Babiš tvrdí, že jeho vítězství bylo historické, a skutečně získal největší počet hlasů. Ale to díky vysoké účasti. Na procenta získala víc ODS v roce 2006, 35,38 % oproti Babišovým (v době uzávěrky tohoto textu) 34,57 %. Tehdy proti ní stála Paroubkova ČSSD, jež získala 32,32 %. Takto jasná volba se už nikdy neopakovala, dnes ČSSD neexistuje a proti Babišovi stojí rozdrobené spektrum. Babišův úspěch jistě nestojí na tom, že by lidé s láskou vzpomínali na chaotické vládnutí, jaké minule předvedl (první ochutnávku jsme dostali hned při povolební tiskovce, kde Babiš uprostřed standardních povolebních prohlášení začal řešit, že pacientům s rakovinou prostaty nechtějí v Motole zaplatit potřebný lék. Jistě to vyřeší, pokud do té doby neodpoutá pozornost nějakým dalším blyštivým předmětem, a můžeme si být jisti, že na úkor plateb z veřejného pojištění pro jeho reprodukční kliniky to nebude). Za úspěšný výsledek Babiš vděčí neschopnosti těch proti němu.
Petr Fiala na první tiskové konferenci po volbách a v prvním tweetu mluvil, jako by dál hodlal být předsedou ODS (!), přestože jeho kampaň zkrachovala. Fiala se svými stratégy bohužel učinili závěr, že kampaň „antibabiš“ z minulých sněmovních voleb je ta správná, ačkoliv to, co z ní učinilo úspěch, byl nahodilý faktor propadnutí miliónu hlasů.. Tu vzali a pro letošek ji modifikovali vydíráním Ruskem. Byla to velmi pokleslá a cynická kampaň. Stála na to, že jejich kanonádě často zcela dezinformačních výroků o tom, jak jsou opoziční strany placené Ruskem, ta emocionálně labilní část jejich elektorátu uvěří a ta racionálnější přistoupí na to, že stejně nemá koho jiného volit.
Zároveň přitom Fiala posunoval ODS ideově jinam. Výsledek obou tendencí lze demonstrovat v Praze. Spolu tam získalo jen 34 % oproti minulým 40, a zároveň získal nejvíc preferenčních hlasů, víc než Fiala, Jan Lipavský, donedávna Pirát. To, co bylo vydáváno za ideové rozkročení, bylo ve skutečnosti vykotláním strany a vedlo ke zúžení podpory.
Jinou, chytřejší formu populismu předvedli Piráti. Postavili věcnou kampaň, odolávali pozvánkám na pivo pro demokracii a ze svého opozičního statusu správně vytěžili maximum. Ovšem založit kampaň na tom, že vyřeší bydlení, poté, co ve vládě předvedli s digitalizací stavebního řízení, to je nevídané chucpe. I stylisticky věcná kampaň může být populistická.
Nepochybně nejúspěšnější kampaň předvedli Motoristé. Jejich nabídka – ukončíme Fialu, pohlídáme Babiše – byla tím nejpřímějším, nejméně vylhaným sdělením, o co straně jde, jaké mohl volič v těchto volbách slyšet. Akceptovali zjevnou realitu toho, že Babiš vyhraje, a řekli si o podíl na moci, Zároveň se zdůrazněním toho, že nejsou proruští, v závěru kampaně dokázali vydělit od jiných protestních stran, a to aniž by ztratili svůj původní voličský kmen. Od strany, jež se před pár měsíci potácela na hraně volitelnosti, je to slušný výkon.
Výsledek dává Andreji Babišovi řadu možností. Načrtneme zde jeden scénář, který považujeme za horší než varianty „vlády populistů řízené z Kremlu“, jak ji budou líčit různí influenceři. A to je koalice ANO a STAN.
Dnes se to zdá neuvěřitelné. Ale to proto, že je snadné zapomenout, jak s časem odplývajícím od voleb slábne vzpomínka na svatá předsevzetí z kampaně a roste nervozita z toho, že země stále nemá funkční vládu. A ona ji nemusí mít dlouho, nejdřív je potřeba ustavit Sněmovnu a její orgány, Andrej Babiš bude přicházet s různými absurdními variantami řešení svého konfliktu zájmů, strany budou sněmovat, aby si vyjasnily mandát do vyjednávání…
Koalice se STANem by dala Babišovi většinu, jež uklidní patřičné kruhy doma i v cizině, že vláda není proruská a antievropská. Starostové se obětují pro demokracii. Udobří si své voliče jednou velkou úlitbou, již vymámí z Babiše: přijetí eura. To by za to stálo, ne? A dotace z Bruselu nebudou ohrožené...
