Spojené státy "zásadně odmítají" rozhodnutí Mezinárodního trestního soudu (ICC) vydat zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a jeho bývalého ...
Německo má tu smůlu, že je ještě desítky let po válce častováno občasnými požadavky na kompenzace za historické viny, k nimž došlo už hodně dávno. Například čerstvě nastolený požadavek Polska na válečné reparace (čerstvě, ale nikoli z čistého nebe – v Polsku se na tématu dlouhodobě pracuje i na oficiální úrovni). Minulý týden nicméně bylo oznámeno, že se Německo dohodlo na kompenzaci za smrt izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972. Celkem 28 milionů eur (včetně už dříve vyplacených částek). Padesát let, to už je taky pěkně dávno.
Událost je to dodnes fascinující a dnes stojí za to se za ní ohlédnout mimo jiné coby ukázkou německé tendence pohybovat se ode zdi ke zdi. Ta země se se svou záviděníhodnou efektivností občas upne k nějakým představám, jež sleduje umanutě a bez zvážení možných nežádoucích důsledků.
Letní olympiáda v Mnichově měla být jakýmsi repete za dnes neblaze proslulé hry v Berlíně v roce 1936. Jestliže ty tenkrát Hitler využil k propagaci árijské síly, teď měla být atmosféra v Mnichově ve všem opačná. Radostné hry, říkalo se oficiálně. Byl koneckonců rok 1972, revoluce 60. let v učesané formě již probublávala do oficiálních mravů západních společností. Hry tak radostné, že policisté, kteří měli udržovat v olympijské vesnici pořádek, byli neozbrojeni a oblečeni v blankytně modrých úborech, v nichž působili spíš jako palubní stevardi a letušky než jako policisté. Nepředpokládalo se, že by řešili něco závažnějšího než podvody se vstupenkami či občasné zbloudilé opilce.
Forenzní psycholog, kterého organizátoři před hrami požádali o vytvoření scénářů možných bezpečnostních rizik, zvažoval i možné zajetí izraelských sportovců palestinskými teroristy, ale organizátoři odmítli takovou hrozbu brát v úvahu. Znamenalo by to bezpečnostní opatření, jež by neladila s kýženou bezstarostnou atmosférou her.
Ale právě to se stalo. 5. září brzy ráno vnikla do olympijské vesnice skupina osmi palestinských teroristů, pronikli do budovy, kde byli ubytovaní izraelští sportovci, dva zabili hned a devět jich zajali. Byli převlečení za sportovce, při přelézání plotu ještě pomohli nic netušící skupince kanadských olympioniků, kteří se vraceli z noční pařby ve městě. Jejich kontakty a požadavky názorně ukazují ideologickou promiskuitu mezinárodního terorismu. Palestinci byli příslušníci teroristické organizace Černé září. Ta pózovala jako radikální, nezávislá skupina, ale ve skutečnosti vznikla s vědomím Arafatovy Organizace pro osvobození Palestiny, aby ta mohla provádět teroristické útoky a zároveň se od nich na mezinárodní scéně distancovat. V přípravě v Německu Palestincům pomohli libyjští diplomaté, podle některých zdrojů východoněmečtí olympionici, ale podle reportáže Der Spiegel z roku 2012 taky němečtí pravicoví extremisté. Požadavkem teroristů bylo propuštění přes 200 Palestinců vězněných Izraelci, ale i Baadera a Meinhofové z levicové teroristické Frakce rudé armády.
To, co se odehrávalo následující dny, lze charakterizovat jako nechutnou černou grotesku. Filmový odkaz je případný i z toho důvodu, že z události máme množství filmového materiálu. Nesčetné televizní štáby přítomné na olympiádě vysílaly přímý přenos z dění kolem budovy a organizátory nenapadlo tomu – ani z morálních, ani bezpečnostních důvodů – zamezit. Mezitím dál probíhaly soutěže (olympijský výbor se nechal přesvědčit k jednodenní pauze až na druhý den) a pár desítek metrů od domu, kde se dohrávalo krvavé drama, se na lehátkách slunili nezúčastnění sportovci. Nic nemělo narušit atmosféru „radostných her“.
Rozuzlení bylo předurčeno třemi základními skutečnostmi. Izraelci odmítli o požadavcích teroristů vyjednávat. Němci odmítli umožnit Izraelcům, aby se o osvobození rukojmích pokusili vlastními silami. A Němci zároveň sami neměli žádnou jednotku na takový úkol specializovanou a vycvičenou. Z ústavních důvodů nemohli použít ani příslušníky armády. To nejlepší, co mohla spolková vláda nasadit, byli pohraničníci.
Uveďme jen heslovitě pár nejgrotesknějších momentů z katastrofy následujících hodin:
Skupina dobrovolníků z řad mnichovských policistů chtěla učinit pokus o osvobození rukojmích. Vstoupili na střechu budovy a skrz větrací šachty chtěli proniknout dovnitř. Televize vysílaly jejich snažení v přímém přenosu a teroristé mohli jejich postup sledovat na televizorech v pokojích. Dobrovolníci pokus vzdali.
Dva němečtí činitelé, kteří si vymohli návštěvu v obsazených apartmánech – aby se přesvědčili, že Izraelci jsou naživu – získali dojem, že teroristé jsou asi čtyři. S tímto dojmem pak organizátoři pracovali jako s prokázaným faktem. Ve skutečnosti bylo teroristů osm.
Teroristé po několika hodinách nastolili požadavek, že jim má být umožněn odlet spolu s rukojmími do nějaké arabské země. Němečtí vyjednavači na něj přistoupili a snažili se naplánovat osvobozovací operaci někde na trase mezi olympijskou vesnicí a leteckou základnou Fürstenfeldbruck, odkud měli odletět. První plán spočíval v tom, že teroristé s rukojmími měli k vrtulníkům, jež je měly dopravit na základnu, přejít podzemními garážemi, jež spojovaly budovy olympijské vesnice. V garážích měli čekat skrytí za sloupy a auty policejní střelci.
Jenže vůdce teroristů si vymohl, že si trasu přesunu nejdřív projde pěšky sám, a přichystané odstřelovače uviděl. Takže přiměl organizátory, aby je k vrtulníkům dopravili autobusem. Teprve tehdy taky Němci zjistili skutečný počet teroristů.
Po tomto fiasku zbývaly další kroky plánu. Na letišti byl nachystaný Boeing 727, jehož posádku tvořili policisté maskovaní za piloty a stevardy. Ti měli teroristy po nástupu do letadla přemoci. Jenže pouhou minutu předtím, než dorazily vrtulníky, si policisté v letadle odhlasovali, že do akce nepůjdou. Necítili se na to.
Zůstával poslední prvek plánu. Na letišti bylo rozmístěno pět odstřelovačů, kteří měli teroristy zastřelit. Ti ovšem plánovali svůj postup s tím, že teroristé jsou čtyři. Nikdo jim nestačil říct, že je jich osm – neměli vysílačky.
Odstřelovači byli ovšem na letišti rozmístěni tak, že se ohrožovali navzájem. Vrtulníky přistály v půl dvanácté v noci v jiném úhlu, než bylo plánováno – takovém, který jim poskytoval lepší krytí a odstřelovačům horší terč.
Když odstřelovači spustili střelbu, němečtí piloti vrtulníků utekli a svázané Izraelce nechali svému osudu. Palestinci do jednoho vrtulníku hodili granát a zajatce v druhém postříleli. Všichni izraelští zajatci zahynuli.
Rozhodující převahu měli Němcům zajistit policisté v obrněných transportérech. Ale velitelé je povolali až na poslední chvíli. Nikoho nenapadlo uzavřít silnice a ty byly plné čumilů, kteří v závěsu za televizními štáby mířili k letišti. Obrněné transportéry uvázly v zácpě a dorazily až po hodině. Když se jejich posádky zapojily do boje, v nastalé nepřehledné situaci zahynul střelbou z vlastních řad jeden odstřelovač a další byl těžce zraněn. Krvavá klauniáda skončila s výsledkem – všichni Izraelci mrtví, tři teroristé přežili.
Byl to pozoruhodný plod společnosti, o níž se část radikálně levicové inteligence domnívala, že je polofašistická a která se zároveň snažila uspořádáním „radostných her“ dokázat, že je úplně jiná. A měl mít dalekosáhlé důsledky, jež se koneckonců vlečou až k tomu oznámení o dohodě o odškodnění z minulého týdne.
Jedním z důsledků bylo, že Izraelci usoudili, že se musejí spoléhat sami na sebe (Německo bylo do té doby jejich spojencem), a zahájili operaci Boží hněv. Likvidaci všech organizátorů a pomahačů mnichovského masakru, kdekoli je našli, kus po kusu. Vedla přinejmenším k jedné fatální chybě – zabití nevinného člověka v Norsku v roce 1973 vinou mylné identifikace. Skutečný cíl, Ali Hasan Salameh, byl zabit až v roce 1979 v Bejrútu, ale i při tom zahynuli čtyři nevinní kolemjdoucí, mezi nimi britský student a německá jeptiška.
Německý stát se z debaklu poučil a zřídil protiteroristickou jednotku GSG9, která se učila od Izraelců a od britských SAS. Když v roce 1977 palestinští teroristé unesli letadlo Lufthansy a žádali propuštění teroristů z Frakce rudé armády, tato jednotka v Mogadišu, kde letadlo nakonec přistálo, cestující úspěšně osvobodila.
Ještě předtím ovšem musel olympijský debakl vyvrcholit hanebnou epizodou pár týdnů po mnichovských událostech. 26. října palestinští teroristé unesli letadlo Lufthansy na letu z Damašku a žádali propuštění třech vězněných pachatelů mnichovského masakru, kteří přežili. Spolková vláda jim bleskově vyhověla. K předání vězňů došlo k Záhřebu, cestující pak teroristé propustili v Libyi, kde jim poskytl ochranu Muammar Kaddáfí.
Existuje názor, že tuto akci si německá vláda s Palestinci dohodla, aby se vězňů zbavila. Dokázán ani oficiálně potvrzen nikdy nebyl. Ale v dokumentárním filmu Jeden den v září z roku 1999 říká Ulrich Wegener, který prožil mnichovský masakr jako vojenský poradce tehdejšího ministra vnitra Genschera a později se stal velitelem jednotky GSG9, svůj názor: „Jo, to je asi pravda.“ A Hans-Jochen Vogel, tehdejší mnichovský starosta a pozdější člen spolkového kabinetu kancléře Willyho Brandta, tam k tomu říká: „K otázkám na toto Brandt vždy rozhodil rukama a naznačil: Nemůžu víc říct.“
Mnichovské drama tedy na dlouho ovlivnilo chování a postoje Izraele, Palestinců, Německa i řady evropských zemí. Byl to přelom třeba i v bezpečnostních opatřeních, na jaké si veřejnost od té doby začala zvykat. I ve vzorcích chování následky trvají dodnes.
00:02
