Den, kdy dojdou prachy

Korona postavila svět na hlavu. Řada firem musí mít zavřeno, nezaměstnanost ale moc neroste. Roste jen státní dluh. V některých zemích dokonce státní dluh roste přes všechny únosné meze.

Normální ani žádoucí to není. Na první pohled to vypadá vůči spotřebitelům a firmám příznivě, ale na pohled druhý ekonomiku zatím „zachraňují“ dotace od státu a finanční rezervy firem. Tyhle rezervy se ale tenčí.

Není to jen domněnka, je to i statistika. Řada firem hlásí, že mají rezervy už jen na pár měsíců života. Opatření musí brzo skončit a už se nesmí vrátit, jinak začne rychle přibývat bankrotujících firem. Je to ale reálné? Vážně se příští rok nucené zavírání nevrátí? Zvláště když se vláda přesvědčila, že i se zavíráním to „tak nějak jde“ a zatím se bankroty ani nezaměstnanost nerealizují, takže vládní chuť zavírat ekonomiku vzrostla?

Poslední čísla přitom už nyní mluví o tom, že v posledním roce u nás zaniklo nejvíc firem v historii. Podle dat společnosti CRIF to bude letos kolem 16 tisíc. To je naprosto alarmující. Politici jsou ale v klidu, protože jde většinou o firmy malé. Kdyby problémy hlásila Škodovka, to by kmitali jinak.

Zatím se ovšem ekonomika vzdálila normálnímu tržnímu chování a učebnicím ekonomie, protože ještě víc firem, než jich zaniklo, jich za poslední rok vzniklo. To selský rozum nepobírá. (Když nic jiného, alespoň jich v souladu s logikou vzniklo méně než před rokem.) Tento na první pohled podivný rozpor je patrně dán právními kličkami a dotacemi, protože všichni vymýšlejí, jak firmu zavřít s co nejmenší ztrátou a hodit ztrátu na někoho jiného.

Zatím se celkem nepřekvapivě ukazuje, že koronakrizi lépe zvládají velké firmy. Ty umějí žádat o dotace a granty. Mají právníky, lobbisty, dlouhodobě vědí, jak v politice a státních podporách chodit. Mají také větší rezervy. Koronakrize nám tak z ekonomiky vymaže malé. Směřujeme do ekonomiky oligopolní konkurence, což je špatnou zprávou pro spotřebitele. Ten na to jednoznačně doplatí. Doplatí na to i hospodářský růst. Z většího nadhledu, až korona odezní, porosteme ještě pomaleji než dříve. Bude to něco jako před rokem 1989. Také jsme rostli, ale ekonomika byla tak neefektivní a nepružná, že rostla proti Západu jen málo.

Slovy ekonoma, to, že vláda do určité míry svým přerozdělováním vymazala hospodářský cyklus, vede k tomu, že také snížila takzvaný potenciál ekonomiky. Fakt, že jsme krátkodobě nepoklesli hodně, je vykoupen faktem, že dlouhodobě zabředneme do skoro-stagnace a ztráty konkurenceschopnosti.

Malé firmy to budou mít těžší než dřív. Velcí kluci pojedou svou hru a malé nikam nepustí. Teď se lajnují nová hřiště. Restauratéři a hoteliéři to už pociťují a bouří u nás i jinde. Jejich business trpí víc než jiná odvětví. Ani oni se však nedokáží sjednotit a vytvořit dostatečný politický tlak, který by řekl státní regulaci „dost“.

Malí mají jen dvě možnosti: Mohou tlačit na to, aby měli plné kompenzace odpovídající loňským tržbám, což je ovšem vzhledem k problémům státního rozpočtu nereálné. Navíc je to i nespravedlivé, protože i bez korony a státních regulací by tržby byly letos jiné než loni. A nikdo nedokáže určit, nakolik přesně na halíř vládní nařízení tržby poškodilo. Anebo mohou malé firmy tlačit na zrušení všech opatření zavírajících provozovny. To je zase politicky neprůchozí, protože hysterie z korony je už moc velká a doba je až moc korektní. Až příliš mnoho lidí se korony bojí neúměrně k její smrtnosti.

Obě možnosti jsou tedy spíš jen teoretické. Jinými slovy, stále krachuje málo firem na to, aby se lidé vzbouřili hromadně, aby jejich zloba vůči likvidaci podnikání převážila nad strachem, a aby jim politici vyšli vstříc.

Je tu tak dilema: jít otevřeně proti strachu značné části obyvatel a uvolnit regulace, nebo otevřít stavidla státnímu bankrotu a zavřenou ekonomiku uměle držet naživu transfúzí dluhu, nebo nechat všechno odnést malé firmy? Někdo to odnese za všech okolností. Dnes většina společnosti hlasuje za to, že náklady mají odnést malé firmy. A tak pomaličku polehoučku, pro někoho možná nepozorovaně, přecházíme na pomezí státní ekonomiky a ekonomiky velkých oligopolů.

V tom všem špatném je alespoň dobré, že banky zatím nehlásí větší problémy se špatnými úvěry. Ekonomika má co do poklesu HDP mnohem větší problémy než v letech 2008 až 2009, ale banky jsou prozatím víceméně v klidu. Hlásí dokonce rekordní objemy hypoték, jako by se nechumelilo. To je dobrá zpráva.

To ale může být jen klid před bouří. Statistiky zatím tvrdí, že podíl nesplácených úvěrů je u českých bank mnohem nižší než třeba u polských nebo slovenských bank. Kapitálová přiměřenost je navíc lepší než při krizi v letech 2008 až 2009. Jenže tato čísla jsou ovlivněna záchrannými kroky vlád a centrálních bank. Jak dlouho to může vydržet? Rok 2021 bude pro banky po celé Evropě nejspíš mnohem těžší.

Pochybuji, že by se zhoršování finančních rezerv podniků nepropsalo do slibovaného oživení. Firmy letos plánují vyplácet jen polovinu bonusů než vloni. Růst mezd v tuto chvíli nedává moc smysl. Kde na něj vzít? Co když se bude zavírání obchodů a restaurací ještě několikrát opakovat s tím, jak bude PES poskakovat mezi trojkou a čtyřkou? I domácnosti budou pokračovat ve velkých škrtech a úsporách. Kde by se vzal ten slibovaný ohromný růst, abychom se v tržbách rychle vrátili nad rok 2019?
Navíc pro mnoho firem bude levnější i se psem na trojce neotevřít, než po týdnu zase vyhazovat kazící se zásoby z okna. A jak dlouho vydrží přežít dlouhodobě zavřená firma, která ani na trojce neotevírá? Tím se v ekonomice jen rozjede spirála zmaru a špatné nálady.

Velké firmy ovšem na rozdíl od malých mají možnost úniku. Stalo se po celém světě populární, že vstoupí na burzu. Investoři jsou v době záporných úrokových sazeb tak zoufalí, že ačkoli firmě doba nenahrává, její akcie jsou přesto ve velkém nakupovány a majitelé zase vydělávají. Ekonomiku nelze neustále vypínat a zapínat. Jednou také nemusí motor naskočit.