Populisté se vracejí napříč Evropou

Před téměř šesti lety to vypadalo, že ve světě roste nezastavitelná vlna populismu. Nejdříve v červnu 2016 Británie senzačně hlasovala pro odchod z Evropské unie. V listopadu neméně senzačně zvítězil Donald Trump v amerických prezidentských volbách. Pak se zraky světa upřely na Francii, kde v průzkumech vedla Marine Le Penová. Nicméně liberálové a establishment si mohli oddychnout. Na jaře 2017 Le Penovou nejdříve v prvním kole předstihl a pak ve druhém kole rozdrtil politický nováček Emmanuel Macron, na první pohled tak dokonalý antipopulista, že ho snad museli vypěstovat v laboratoři.

Zdálo se, že se nástup populistů podařilo zastavit. Sice se ještě dostavilo pár zaváhání, jako třeba volby v březnu 2018 v Itálii, po nichž zasedla společná vláda pravicových a levicových populistů, ale loni v listopadu mohli ohlásit konečné vítězství, Joe Biden porazil Trumpa. Populisté se ocitli na ústupu. Ve chvíli největšího triumfu establishmentu se však objevují znepokojivé zprávy.

„Marine Le Penová nikdy nebyla blíže uchopení moci ve Francii, než je teď,“ začíná článek serveru Politico o růstu preferencí Le Penové. Průzkum společnosti Ipsos jí přisuzuje 26 % v prvním kole prezidentské volby. Průzkum od Harris Interactive jí předpovídá podobný výsledek, hlavně ale oba průzkumy ji staví před Macrona.

To by se dalo ještě zvládnout. Na nižších úrovních vítězství kandidátů Národního sdružení (do roku 2018 Národní fronta), jak se jmenuje strana Le Penové, není nic neobvyklého. Většinou se ale ve druhém kole všichni ostatní spojí proti, takže málokdy nakonec uspějí. V Národním shromáždění mají nyní 7 poslanců z 577.

Proto ještě senzačnější byly výsledky průzkumů ohledně druhého kola. Ipsos Le Penové věští 44 % ku Macronovým 56 %. To je notné zlepšení oproti roku 2017, kdy Macron vyhrál 66 % ku 33 %. Podle Harris Interactive dokonce Le Penová dýchá Macronovi na záda. Prohrála by s ním 48 % ku 52 %. (Jedná se o uniklé výsledky průzkumu, firma je oficiálně nezveřejnila.) Do voleb zbývá ještě hodně času, mají být na jaře 2022, ale Macron podle všeho začíná být nervózní. Taktika „všichni proti Le Penové“ by nemusela v druhém kole tentokrát vyjít.

Jak upozorňuje web Unherd, růst preferencí Le Penové je součástí celoevropského trendu. V Itálii spojení populistů dlouho nevydrželo a levicové Hnutí pěti hvězd raději vystřídalo pravicovou Ligu za sociálnědemokratickou a establishmentovou Demokratickou stranu a dvě menší levicové partaje. Liga si za to může z velké části sama, její lídr Matteo Salvini vypověděl důvěru vládě ve snaze vyvolat předčasné volby.

V půlce letošního ledna se rozpadla i tato vláda poté, co z vládní koalice odešla Italia Viva. Ve snaze zabránit splnění Salviniho snu o nových volbách byl sestavením nové vlády pověřen Mario Draghi, bývalý šéf Evropské centrální banky a technokrat par excellence. Jeho jmenování tím více do očí bijící, neboť jedna z mála věcí, které Ligu a Pět hvězd spojovalo, byl jejich euroskepticismus. Nyní však o vládu nad Římem usiluje představitel evropských struktur. Může se to ukázat jako poslední hurá italského establishmentu před Salviniho nástupem.

Ve Španělsku je strana Vox podle průzkumů třetí, dokonce má šanci dostat se do katalánského parlamentu, přestože (nebo právě protože) je silně proti katalánské nezávislosti. V Nizozemsku se rozpadlo Fórum pro demokracii Thierryho Baudeta, toho však využila starší populistická formace – Strana pro svobodu Geerta Wilderse, která je nyní v průzkumech druhá. Dánská lidová strana upadá, protože vládní sociální demokraté převzali část jejího programu. Dánská premiérka Mette Frederiksenová vyhlásila ambici přijmout nula azylantů. Podobné je to v Británii, kde přijetí brexitu za svou politiku a protiimigrační rétorika konzervativců úspěšně brání, aby jim vyrostla populistická alternativa.

Dokonce i Macron klame tělem. Během migrační krize Francouzi nemilosrdně blokovali vstup uprchlíkům, Macron tlačil systém přerozdělování azylantů i proto, aby se jich zbavil doma. Po posledních teroristických útocích ohlásil přípravu tvrdých protiislamistických zákonů, ze kterých američtí progresivisté omdlévají hrůzou. Americká média tak píší o údajném francouzském rasismu, zatímco francouzští představitelé, včetně Macrona, varují před importem rozvratného amerického progresivismu.

Populistický je často míněno hanlivě. Tyto strany však často dokážou uchopit témata, která trápí velkou část elektorátu. Často se jedná o chudší a nevzdělanější, i když to neznamená, že hloupější. V minulosti tito voliči inklinovali k sociálnědemokratickým stranám, které se o ně staraly. Pak ale levicové strany obsadili intelektuálové ze střední třídy, jež nejvíce zajímala progresivní sociální politika. Tito voliči se tak přesunuli někam, kde měli pocit, že je někdo poslouchá. Zatím nejvyšší cenu za to zaplatila britská Labouristická strana, která v prosinci 2019 s hrůzou sledovala, jak jí voliči houfně přecházejí ke konzervativcům. Skončilo to nejhorším výsledkem od roku 1935.

Průzkumy napříč Evropou naznačují, že populismus nikam nezmizel a že nás čeká zajímavý volební cyklus.