Milostnou písničku, já nechci hit. O šansonech Hany Hegerové

ECHOPRIME

Milostnou písničku, já nechci hit. O šansonech Hany Hegerové
V Münchner Merkur kdysi napsali: „Hana Hegerová bývá srovnávána s Piaf, s Gréco. Nemá takových srovnání zapotřebí. Je umělkyní zcela zvláštního, velmi slovanského ražení.“ Foto: Profimedia.cz
4
Týdeník
  • Přemysl Rut
Sdílet:

Rozdíl je to nenápadný, ale významný: ekvivalentem francouzského slova chanson není náš šanson, ale píseň vůbec: každá a kterákoli. U nás ovšem například píseň Hastrmane tatrmane, jak to spolu uděláme nenazve šansonem ani ten, kdo ji dovede ocenit. Šanson je přece z Paříže a zpívá z něj lidské srdce, a nejen zpívá: vyznává se a zpovídá ve své zranitelnosti.

O tuto nobilitaci šansonu v zemích Koruny české se zřejmě zasloužila Červená sedma, která kolem roku 1910 začala z pařížských kabaretů po kouskách vozit repertoár Yvette Guilbert a dalších francouzských zpěváčků – a s tím repertoárem i jeho terminologii. Nebyla to špatná inspirace a českému tingl-tanglu jí bylo velmi zapotřebí. Úspěch šantánů vysvětluje se zálibou Francouzů v dokonalém přednesu, napsal už roku 1898 Václav Tille, který se v následujících letech s Bassem a Červeným musel na Montmartru potkávat. Však si také Yvette Guilbert vybírala texty, které by za ten dokonalý přednes stály, a hledala zrovna tak kolem sebe jako v Národní knihovně, prezentujíc pak svému obecenstvu písně a deklamace středověké i současné, z úst lidu i z per básníků. Budoucí české kabaretiéry zřejmě lákala nejenom jednotlivá čísla, ale i dramaturgická invence a odvaha, elegantně přeskakující tu dnes již nepřekročitelnou trhlinu mezi kulturou populární a artificiální. Své pařížské objevy (původně jsem napsal „kradené zboží“, ale nebylo by to ani pravdivé, natož spravedlivé) ostatně téměř nikdy neprodávali tak, jak je přivezli: původní texty častěji parafrázovali, než překládali, hudbu k nim skládali svou a s nezbytným ohledem na domácí zvyklosti (na zálibu Čechů v dokonalém přednesu se rozhodně spolehnout nemohli) vytvářeli český šanson jako píseň pro intimní jeviště, tedy se zvláštními, novými scénickými nároky. V Čechách zkrátka šanson nebyl a nechtěl být píseň jako taková. Když Jiří Suchý sto let po Červené sedmě vzpomíná na přijetí Hany Hegerové v Semaforu, říká, že uchvátila hlavně tu část publika, která si potrpěla na písně a šansony. Uznání českého šansonu jako zvláštního žánru už nemůže být zřetelnější.

Zmínil jsem se o scénických nárocích šansonu. Yvette Guilbert je popisuje podrobněji: To, co je napsáno, pomáhá čísti to, co není napsáno, a z toho, co není psáno, musíte při interpretaci vytvořiti svou „piѐce de résistance“; a i z té krátké citace je patrné, že k písni přistupuje jako herečka ke studiu role: hledá pod slovy situaci, pod textem podtext.

Když v roce 1966 odpovídala Hana Hegerová na otázky Jiřího Černého pro časopis Repertoár malé scény, byla už ze Semaforu (a předtím z Rokoka) známá jako zpěvačka: toho roku vydala i první samostatné album. A přesto říká a hned opakuje: Cítím se a stále tvrdím, že jsem a budu herečka.

Celý text Přemysla Ruta o zesnulé Haně Hegerové si přečtěte na ECHOPRIME nebo v Týdeníku ECHO od čtvrtka na stáncích. Objednat si jej můžete zde.

Foto: echo

 

Sdílet:

Hlavní zprávy

×

Podobné články