Lámání starých ledů. Izraelsko-palestinský konflikt už nemá takovou váhu

Arabské státy pozvolna mění svůj postoj k Izraeli. Není to ale příznak toho, že by mezi nimi rostlo opravdové přátelství. Za celým procesem stojí spíš pragmatismus spojený s rezignací na dřívější cíle.

První arabský státník, který se odvážil podepsat mírovou dohodu s Izraelem, za ni zaplatil životem. Byl to egyptský prezident Anvar Sadat, kterého necelé tři roky nato zastřelili čtyři atentátníci z řad egyptské armády. Nenávist, kterou uzavřená smlouva vzbudila ve zbytku arabského světa, se projevila i na Sadatově pohřbu. Jedinou arabskou hlavou státu, která se přišla se zavražděným Sadatem rozloučit, byl prezident sousedního Súdánu. Zbytek jej považoval za zrádce arabské věci.

Smlouva sama ale zůstala v platnosti a další egyptské vlády ji respektovaly. Dokonce ani Muhammad Mursí, člen Muslimského bratrstva, který byl roku 2012 zvolen do prezidentského úřadu, ji nezpochybnil. Roku 1996 uzavřelo podobnou mírovou smlouvu Jordánsko. Od té doby, až donedávna, nic.

Ne všechny procesy mezinárodní politiky jsou ale viditelné na povrchu. Část z nich probíhá pod hladinou běžného dění. A právě na této úrovni začaly ve 21. století vztahy mezi arabskými státy a Izraelem sílit. Není to ale z nově nalezené lásky; vzájemně se potřebují.

Tři ne a opatrné „možná“

V roce 1967, krátce po prohrané šestidenní válce, se představitelé arabských států sešli v súdánském Chartúmu. Závěrem jejich jednání byla deklarace, která obsahovala „tři ne“: neuzavírat mír s Izraelem, neuznávat jej jako stát a nejednat s ním. Závazek moc dlouho nevydržel, už o pár let později začala probíhat tajná jednání. Mentalita „tří ne“ v určitých kruzích stále žije, ale je na ústupu.

Perspektiva roku 1967 byla jiná než dnes. Stát Izrael existoval teprve devatenáct let a tehdejší vládcové arabského světa si ještě dobře pamatovali doby, kdy na mapě žádná „sionistická entita“ nebyla; bylo tedy také možné si představit budoucnost bez ní. Ve světě zuřila studená válka a Arabové mohli spoléhat na to, že aspoň jeden z obou soupeřících globálních bloků jim v arabsko-izraelském sporu poskytne pomoc. A ropa, jejíž zásoby pod Arabským poloostrovem byly prokazatelně velké, měla pověst paliva budoucnosti. Čím dál více států, včetně dříve pyšných koloniálních mocností, bylo na jejím dovozu závislých.

Celý text Mariana Kechlibara si můžete přečíst na EchoPrime nebo v Týdeníku Echo. Předplatné získáte zde.