Stoleté sexuální jablko Helmuta Newtona

KOMENTÁŘ

Stoleté sexuální jablko Helmuta Newtona
Muzeum fotografie Helmuta Newtona Foto: wikimedia commons, flicker
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Až tahle zvláštní doba pomine a třeba začnou hrát zase biografy (pár jich snad přežije), nenechte si, zvláště vy starší a pokročilí, ujít film, který se v nich na podzim sotva objevil, ale možná se ještě do oběhu vrátí. Jmenuje se poněkud prvoplánově Helmut Newton – Nestoudná krása a jeho protagonistovi bude zítra sto let. Tedy, kdyby se dožil. V 83 letech to napálil ve svém cadillaku do zdi v Beverly Hills. Styl ho neopustil do poslední chvíle.

Helmut Newton, narozený v Berlíně jako Neustädter, byl fotograf, možná jeden z nejslavnějších fotografů dvacátého století, a také cosi, čemu se říká nudně ikona, ale myslí se tím maximální koncentrace šmrncu, vtipu, šviháctví, fléru, prohnanosti, zápaďáctví a miláčkovství, jíž může muž dosáhnout. Spíš tedy nemůže, protože bozi nejsou spravedliví, a pohlavní výběr už vůbec ne.

 

Helmut Newton v každém případě patří do starého binárního světa, který na nás, kdo jsme ho ještě trochu zažili, mává jako přízrak ztracené a zavržené krásy, jež tehdy zářila ze svobodných majáků svobodného Západu. Nebylo asi nic tak západního, kapitalistického a závratně sexistického jako jeho styl a jeho modelky. Fotografie Helmuta Newtona byly asi nejpřesvědčivějším vizuálním důkazem zásadní a nepřekonatelné nerovnosti mezi lidmi. Je třeba zcela nemyslitelné, že by Helmut Newton, kdyby samozřejmě žil, zatoužil fotografovat, ať už oblečeného, či dokonce svlečeného, autora tohoto článku. On vůbec muže moc nefotografoval, což už samo o sobě není úplně genderově fair. Ale také by ho nejspíš příliš nenadchlo, kdyby měl fotografovat prosté ženy z lidu, třeba někoho, kdo se podobá Jiřině Švorcové z Ženy za pultem, což byla doba, kdy Newton vytvářel pár stovek kilometrů západně od pražské bájné sámošky své nejklasičtější, sexem naplněné fotografie, ty snímky vznešených bohyň, jejichž těla byla jako kosmické koráby, vysoustružené do dokonalosti. Stejně jako ho nezajímal průměr, nuda a nevýraznost, tak Newton nikdy nehledal krásu v bizarnosti, ošklivosti a neforemnosti. Když mu prý při návštěvě Prahy začátkem 90. let ukázali fotografie Jana Saudka, řekl jen: „Nic moc.“ Deformovaná, tlustá, příliš vyhublá, nevyvinutá, nesouměrná či prostě fádní těla mu nic neříkala. Jeho fascinovala jen čistá dokonalost, perfektní ženské tělo ve své závratné sexuálnosti, v obnažené erotičnosti, s detaily prsů a klínů, při jejichž zhlédnutí muži poskakuje v krku ohryzek a jeho sanice reaguje jako Pavlovův pes, jehož tiché kňučení je vyjádřením vědomí, že k takovému objektu slasti se ve skutečnosti, ve svém reálném životě, nepřiblíží ani na metr.

Píšu o něm nyní asi se stejným pocitem, jako se lidé uchylovali ve smutných časech k věcem, které měli rádi, třeba jako Božena Němcová myslela v těžkých dobách na babičku. Tak někteří z nás mohou myslet na Helmuta Newtona a jeho dlouhonohé bohyně, valkýří ženy nejušlechtilejší rasy, nikoli jen nutně nordické, i když ta, co se dá dělat, prostě v těch věcech vítězí. Byly to ženy jako hrdé křižníky, o jejichž dokonale vytvarované přídě se rozbíjely vlny mužské touhy, neboť jejich krása byla většinou velmi krutá, ba vražedná, přitom ženy velmi feminní, velmi žensky založené a velmi erotické, byť ne třeba vždy standardně. Takové ženy se už nevyskytují, a když, tak tajně, ilegálně, a nikoli na obrázcích k veřejnému použití: ty zkaženější a přímočařejší odešly do pornoprůmyslu, což je sice činí jaksi dostupnější, ale už to není ono, už tolik ohryzek v krku mužů neposkakuje a oči se tak nezarosí, neboť skutečná bohyně může být nahá, ale musí být nedostupná a taky tajemná, což tedy v pornu při vší snaze nejde ani trochu. A ty druhé, nechci říct morálnější, spíš vychytralejší, z těch se staly aktivistky a bojovnice za pohlavní neutralitu či absolventky nejrůznějších druhů pohlavních transpozic a mutací a některé sice mohou být stále krásné, ale už je to úplně jiná krása než ta, kterou miloval ten vtipný a vždy duchaplný Helmut Neustädter, židovský chlapec z Berlína, ze kterého musel uprchnout, ale i pak se snažil dělat, co měl nejvíc rád: plavání a polehávání u bazénu. A když pak přišel na to, že se u toho může fotit to, co má stejně tak rád, tedy krásné dívky, stal se Newtonem.

×

Podobné články