Prezidentské volby v Irsku u nás nevzbudily velký mediální zájem, zpravodajství se, myslím, omezilo na konstatování, že antiizraelského prezidenta vystřídá pokud možno ještě víc antiizraelská prezidentka. Ale bylo tam několik dalších momentů, které by fanouškovi politiky neměly ujít.
Takže k tomu nejméně překvapivému momentu. Konstitutivním mýtem moderního Irska je, že je oběť. Letité porobení Irska Brity, pro jehož označení za koloniální lze snést mnoho dokladů o tom, že bylo Irsko spravované ve prospěch metropole bez ohledů na potřeby a tužby obyvatel, je historický fakt. Jedním z důsledků je, že Irové všude vidí obdobu svého osudu – my jsme byli oběť, Palestinci jsou oběť, takže se s nimi solidarizujeme.
Zlí jazykové jim občas připomenou, že za druhé světové války Irsko na solidaritu s oběťmi tolik nedbalo, když vyhlásilo neutralitu. Ale to lze považovat za sice nehrdinské, ale pragmatické rozhodnutí v národním zájmu.
Nacistická invaze do Británie se na počátku války zdála docela dobře možná a Irsko se hledělo vyhnout osudu logické německé kořisti. V tom, že irský vůdce Eamon de Valera se 3. května 1945 vydal kondolovat k úmrtí říšského kancléře vedoucímu diplomatické mise v Dublinu, má ovšem Irsko primát, který mu nikdo nevezme.
Úřadující irský prezident Michael Higgins se solidarizoval s Palestinci opravdu usilovně, když v roce 2024 začal kolovat jeho blahopřejný dopis íránskému prezidentovi, Higgins ve své ublížené reakci z té proradnosti obvinil Izrael (jak se ukázalo, proradnost mělo na svědomí íránské ministerstvo zahraničí, které dopis pověsilo na web). Nová prezidentka Catherine Connollyová má na co navazovat.
Ale pojďme ke dvěma problémům, jež volby nasvítily. Oba jsou si zaslouží pozornost z politologického pohledu.
Irsko bylo spolu s Velkou Británií a Švédskem jednou ze tří zemí, které po rozšíření EU v roce 2004 otevřely dveře pracovníkům z nových členských zemí. Tuhle vlnu snášeli Irové, jejichž prosperující ekonomika tehdy migranty nasávala, ještě docela dobře. Ale v posledních letech se migrační situace začala víc podobat situaci v sousední Británii nebo jinde v Evropě. Zločinnost, bytová tíseň, distribuování migrantů do hotelů po celé zemi, islám.
Britský reportér Aris Roussinos popsal jednu z prvních velkých protimigrantských demonstrací v Dublinu loni v květnu před evropskými volbami. „Jsme připraveni se postavit za irský lid, ať už jde o imigraci, bydlení, indoktrinaci dětí, k níž dochází, nevládní organizace, které ovládly naše média…,“ cituje z rozhovoru s jedním politikem a dodává, že nedůvěra k irským médiím byla mezi demonstranty všudypřítomná. Jeho kolega si ho při tom pro jistotu filmoval. „S RTÉ,“ irskou veřejnoprávní televizí a rozhlasem, „bychom nemluvili,“ řekla mu rezolutně jedna demonstrantka.
Teď, tři dny před prezidentskými volbami, přinesl Roussinos reportáž z drsnější demonstrace. Ve Saggartu na předměstí Dublinu stojí hotel s kapacitou 2500 míst, který přes odpor místních vláda koupila za účelem ubytování migrantů. Jeden ubytovaný Afričan byl 21. října obviněn ze sexuálního útoku na desetiletou holčičku. Bylo jasné, že bude zle. Městská správa druhý den zrušila provoz na tramvajové lince z centra do Saggartu, přesto se na místě shromáždila tisícovka lidí s myšlenkou „pusťte nás na ně“. Proti nim stáli policejní těžkooděnci. Často šlo o celé rodiny, ženy radili mužům a chlapcům, jak na policisty. Vzduchem létaly cihly a láhve, policie odpovídala pepřovým sprejem a nově pořízeným vodním dělem. Jak Roussinos zdůrazňuje, irská politika je živá, nicméně na rozdíl od Severního Irska se nevyznačuje násilím. Tedy doteď. Roussinos srovnává policejní postup v Dublinu a v Severním Irsku a tvrdí, že dublinská policie byla drsnější.
„Irsko zůstává v Evropě politickou kuriozitou v tom, že zde neexistuje životaschopná pravicová strana, která by se přímo zaměřovala proti masové migraci,“ píše Roussinos. „Díky amatérskému přístupu protipřistěhovaleckého hnutí a závažným chybám koaliční vlády v této otázce se zdá, že irský politický systém dělá vše, co je v jeho silách, aby vyvolal v život mnohem výbušnější alternativu“.
Následující prezidentské volby pak obnažily další strukturální defekt politického systému. Přesvědčivé vítězství Connollyové mělo jednu vadu na kráse. Při posledních prezidentských volbách bylo odevzdáno 1,2 procenta neplatných hlasů, při těch předchozích jedno procento. To jsou prakticky stejná čísla jako u nás.
Při těchto prezidentských volbách bylo odevzdáno neplatných hlasů téměř třináct procent. Nedůvěru v systém v pětimilionovém Irsku takto vyjádřilo téměř 214 tisíc voličů.
Irsko má přímé prezidentské volby jako my a i metody nominování kandidátů jsou podobné, ale jen částečně. Kandidáta může navrhnout srovnatelný počet členů zákonodárného sboru. Pak ho taky mohou navrhnout okresní zastupitelstva, když budou aspoň čtyři z třiceti dvou v zemi. Avšak možnost, aby se uchazeč stal kandidátem prostřednictvím podpisové akce, v Irsku nemají.
Do některých obálek s neplatnými hlasy prý voliči vkládali místo hlasovacího lístku obrázek či jméno Marie Steenové. Tato aktivistka, jež v minulosti vedla boj za několik konzervativních kauz, chtěla na prezidentský úřad kandidovat, ale podporu členů sněmovny ani okresních zastupitelů se jí jen těsně nepodařilo získat.
Vyplývá z toho poučení: když už se vydáte cestou cestou otevření politického systému přidáváním přímých voleb, nedělejte si iluze, že si udržíte roli „gatekeeperů“, kteří mohou bez následků eliminovat kteréhokoli nežádoucího kandidáta.
00:01
