Chvála pružnosti ve válce a mimo ni

KOMENTÁŘ

Chvála pružnosti ve válce a mimo ni
Ukrajina po roce 2014 přestavěla svoji armádu podle západních vzorů, zejména amerického a britského, píše Marian Kechlibar. Foto: NATO
2
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Německý ministr financí Christian Lindner, jinak asi nejnadějnější postava německé pravice, se prý na začátku války těžce blamoval tím, že ukrajinskému velvyslanci Melnykovi odmítl pomoc s tím, že Ukrajina za pár dní stejně nebude existovat. Přepočítal se a nebyl přitom sám; naštěstí byli k brzké pomoci ochotni jiní, například Velká Británie. Ukrajina bojuje už čtyřicátým dnem, a navíc docela úspěšně.

Momentální ústup Rusů od Kyjeva a Sum se sice Kreml snaží prodat jako politické rozhodnutí. Ale obrovské množství zničené techniky, kterou tam za sebou zanechali a kterou mají dobrovolníci z OSINT serverů problém vůbec spočítat a roztřídit, vypovídá o tom, že to bylo rozhodnutí vynucené okolnostmi.

Důvodů, proč se ukrajinský odpor nezhroutil, je povícero, ale jeden z nich jmenují skoro všichni vojenští experti, kteří analyzovali situaci. Ukrajina po roce 2014 přestavěla svoji armádu podle západních vzorů, zejména amerického a britského, a to znamenalo její zpružnění.

 

V původním sovětském modelu rozhodovalo vrchní velení prakticky o všem, důstojníci v poli dostávali jen rozkazy, co splnit, a vynucovali jejich splnění po mužstvu. Západní fungování je trochu jiné. Velkou roli v něm hraje vrstva poddůstojníků z povolání, kteří slouží jako „most“ mezi velením a mužstvem a kteří mají určitou svobodu při rozhodování, jak konkrétního cíle dosáhnout.

Nepůjdou do mlýnku na maso, pokud se mu mohou vyhnout, a naopak dokážou využít nečekaně výhodné situace, se kterou vrchní velení nepočítalo. Tím nabývá celá obrana země na flexibilitě: dokáže se včas stáhnout před drtivým úderem kladiva, které by méně přizpůsobivého protivníka zničilo, a bodnout zezadu do zásobovacích linií nepřítele, když to nečeká.

Na to, že pružnost je důležitější než hrubá síla, bychom neměli zapomínat ani my a ani v míru. Kdekoliv se buduje nějaká velká struktura, firmou počínaje a Evropskou unií konče, tam se začnou v její centrále koncentrovat osobnosti, které touží po co největší koncentraci moci a po tom, poroučet ostatním. Je to přirozený proces, protože tento typ lidí prostě existuje a existovat bude. Ale pokud se nechá volně běžet, výsledkem bude nepružný, rigidní obr, ve kterém bude vedení rozhodovat i o barvě hadru uklízeček (nebo snad moderně „manažerek podlahových krytin“?).

Typickým rysem takových obrů bývají impresivní statistické údaje, jejichž téměř průmyslovou produkcí se vyznačoval už i zaniklý Sovětský svaz. Možná jsou dokonce tím vůbec nejtypičtějším rysem: všimněte si, jak málo skutečně funkční státy a firmy plýtvají časem na neustálé zdůrazňování, čeho všeho mají nejvíc na světě, a jak běžné je to naopak u pofiderních režimů a organizací, které se novými úspěchy moc chlubit nemůžou. Ale za zástěrkou oslavných statistik se skrývá rigidita, byrokracie a zkornatělé cévy. Jednoho dne přijde krize, která nemilosrdně sáhne do rezerv a odhalí všechny slabiny, o kterých nahoře nechtěli slyšet. Pak nastane čas hroucení gigantů, jejichž nohy byly ve skutečnosti z hlíny.

A proto: važme si pružnosti a braňme ji. Ti, kdo ji chtějí omezit, většinou argumentují buď právě silou, nebo zvýšením efektivity. Kdyby to tak opravdu bylo, dávno by se celý svět spojil v jeden obrovský superstát a jeho ekonomika by byla tvořena jednou globální superfirmou, která by vyráběla všechno. Očividně to tak není.

I proto má cenu udržovat Českou republiku, potomka státu vzniklého už za raných Přemyslovců, stále jako separátní jednotku, jež jedná a rozhoduje o svých věcech převážně sama, která je ochotná ke spolupráci, ale nikoliv k podrobení. Jsou lidé, kteří touží po tom, stát se malou provincií velkého celku a malým kolečkem ve velkém stroji. Jenže velký stroj, který sjede z cesty a zapadne do bahna, jen tak nevyprostíte, kdežto dvacet pěšáků se z něj dostane snadno a nijak si přitom neublíží. Kdo si chce tuto skutečnost potvrdit, může si sednout k současným videím z Ukrajiny, která za pomoci pěchoty zničila takových velkých strojů spoustu – a jednoho velkého medvěda tím dovádí k šílenství.

Knihy Mariana Kechlibara.
Knihy Mariana Kechlibara. Foto: Marian Kechlibar

 

×

Podobné články