Hodně lidem hrozí, že přijdou o iluze, říká autor knihy o Kunderovi

Čtyři roky pracoval na knize, která vzbudila emotivní reakce ještě dřív, než ji kdo mohl přečíst. Českoamerický spisovatel Jan Novák právě vydal obsáhlou biografii Milana Kundery, zabývá se spisovatelovým životem před emigrací do Francie. Na základě Novákových rozhovorů v médiích byla ta kniha označená za primitivní a politicky motivovaný útok na slavného spisovatele, projev neochoty vnímat různé odstíny života, běh dějin, rozpornost a hloubku lidské bytosti. Na jednu knihu je toho údajného nepochopení docela hodně. O tom, jak monografie vznikala, i o jeho vnímání Milana Kundery Týdeník Echo s autorem biografie mluvil začátkem minulého týdne, v době, kdy debata o knize teprve startovala.

Vaše kniha se dost podrobně zabývá Kunderovým sexuálním životem. Stanovil jste si při popisu jeho intimity nějakou hranici, za kterou jste nechtěl jít?

Píšu o Kunderově sexuálním životě docela podrobně, ale moc velká část mého životopisu to není, odhadoval bych to tak na méně než pět procent textu, tak aby nebyl někdo zklamán... A píšu o něm proto, že sexualita je zásadní téma Kunderova díla a stejně zásadní roli hraje v jeho příběhu. Sám mluvil o tom, že všechny ženy jsou stejné, liší se jen v jedné miliontině, která se projeví právě jenom během sexuálního aktu, a právě tahle malá část je na nich nejvíc fascinující a důležitá. Hranici jsem si stanovil tak, že nebudu publikovat věci, které si nedokážu ověřit. Zároveň jsem však nepoužil ani jiné věci, které mi třeba někdo řekl důvěrně. Bylo toho dost, co jsem vynechal. Vycházel jsem z rozhovorů s některými Kunderovými krátkodobými partnerkami a především s psychoanalytikem Ivem Pondělíčkem (1928–2019 – pozn. red.), který byl Kunderovým kumpánem v sexuálních eskapádách. Byl jsem u něho doma asi dvacetkrát, knihu jsem mu četl, z monitoru, Pondělíček v té době byl skoro slepý. Ty příběhy, které se do knihy dostaly, mi vyprávěl několikrát a pokaždé beze změny, pravdivost jeho slov dokládal i Kunderovými dopisy a Rorschachovými testy. Také mi řekl, že Kunderu víckrát použil jako model ve svých publikovaných kazuistikách. Říkal mi svoje názory na moje pokusy Kunderu nějak interpretovat jako osobnost, s mými závěry souhlasil.

To je vlastně docela zvláštní. Líčíte Milana Kunderu jako člověka, který až posedle kontroluje svůj veřejný obraz, chce být „autorem svého života“. A jeden z mála jeho blízkých přátel ho ve svých psychologických textech sice anonymně, ale velmi odhalujícím a ne zrovna lichotivým způsobem popisuje. Tohle Kunderovi nevadilo? Věděl vůbec o těch Pondělíčkových kazuistikách?

Vznikly až po Kunderově odchodu do emigrace, kdy sice byl s Pondělíčkem ještě ve styku, bylo to ale dost komplikované, už si nebyli tak blízko, jako když spolu v šedesátých a začátkem sedmdesátých let trávili tolik času. Pondělíček o Kunderovi píše v eseji Don Juan a v kazuistice v knize Sexualita a stárnutí z osmdesátých let. Kundera mu sloužil jako předobraz typu tzv. kunktátora, člověka až chorobně váhavého. Ta kazuistika skutečně obsahuje různé konkrétní detaily Kunderova života. Pondělíček, Vojtěch Jestřáb i někteří další kamarádi Kunderovi říkali Vahab – právě v narážce na tu charakteristickou váhavost.

To by člověk od blízkého kamaráda zrovna nečekal, že ho bude dopodrobna rozebírat v odborném textu.

Může to souviset s tím, že Milan Kundera se o většinu svých kamarádů moc nestaral. Po odchodu ze země s nimi komunikoval jen málo, odřízl se, některé z nich to ranilo. Ale Pondělíčka jsem musel přemlouvat, aby mně o svém vztahu ke Kunderovi vyprávěl, ukázal mi jeho dopisy atd., ze začátku byl ke Kunderovi loajální. A navíc. Ten jejich vztah nebyl vysloveně kamarádský. Bylo v něm hodně soutěživosti – třeba po té erotické stránce. Neustále se špičkovali, dělali si naschvály, uváděli jeden druhého do trapných situací, aby pak viděli, jak se z toho bude „soupeř“ dostávat.

Celý rozhovor si můžete přečíst již nyní na EchoPrime. Nebo v od čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.