Umělecká škola se výrazně podobá psychiatrické léčebně

Zkouška umění je v tradičním smyslu dokumentární film, jenž zaznamenává určitý proces či událost, konkrétně přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Metoda toho dokumentu se jmenuje observační čili pozorovatelská a spočívá v tom, že aktéři vědí, že jsou delší čas natáčeni (a nahráváni – mají mikroporty), ale po nějaké době tomu přestanou věnovat pozornost a chovají se, jak by se chovali, kdyby natáčeni nebyli. Takže divák vidí, co by jinak neviděl a třeba ani vidět nemusel.

Samozřejmě, jde pak o to, jak je film sestříhán a co se do něj dostane. I při vědomí této „manipulace“ se lze domnívat, že umělecká škola se dnes dost výrazně podobá psychiatrické léčebně.

Do té psychiatrické léčebny, pardon, umělecké školy, se hlásí mladí uchazeči. Přicházejí se svými výtvory do ponuře vypadající budovy, kde je bude očekávat několikadenní testování, včetně pohovorů, které bychom očekávali spíš v lékařských ordinacích.

Významnou část přijímacího řízení totiž zabírají hovory dušezpytného charakteru, tedy takové, jež člověk podstupuje při psychoterapii nebo při psychiatricko-sexuálním vyšetření. Uchazeči o studium na umělecké škole se vyjadřují ke své sexuální orientaci a jejích různých modifikacích, což činí, zdá se, ochotně, přičemž asi vědí, že jde o podstatnou dispozici, která asi ovlivňuje přijetí do ústavu.

Poněkud staršího člověka může napadnout, že jde o modifikaci někdejších pohovorů o politické angažovanosti: členství v SSM nyní nahradil souhlas s tím, že „jsme všichni queer“ (jak to ve filmu zazní).

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo od čtvrtka v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.