Češi neplavou, cachtají se. Akvaparky jsou pohromou plavání

Češi neplavou, cachtají se. Akvaparky jsou pohromou plavání
Pohled z desetimetrového skokanského můstku na hladinu bazénu v Praze-Podolí. Foto: Foto: Jan Zatorsky
Týdeník

ECHOPRIME

Jiří Peňás

České plavání je, dalo by se říct, symbióza německého fyskulturního vlivu a české důmyslnosti, rozkošnictví a soutěživosti, která od začátku 20. století vedla k ideálu, že schopnost plavat má být obecná. To posiloval plavecký svaz, nejprve samostatný a pak vlivná součást sjednocené tělovýchovy ČSTV, které potřebovaly dostatek dorostu a byla to dobrá náplň činnosti.

Aby se populace naučila plavat, je nutné splnit dva předpoklady: zaprvé dostatek bazénů, neboť na rybníku nebo v tekoucí vodě se plavání vyučuje špatně. A za druhé organizaci, tedy trenéry, učitele, učební osnovu a učební rozvrh. A tohle Češi zvládali.

Halové lázně, tedy bazény, se začaly stavět začátkem 20. století, i když první „bazén“ se otevřel v Brně už roku 1885, tzv. Charlottiny lázně. Hned na začátku století krásné, ještě spíš reprezentativní a společenské než sportovní lázně – Stadt-Bad, otevřeli v Liberci (1902) a vzápětí v Ústí nad Labem. Pražské bazény začínají vznikat až ve dvacátých letech, nejstarší, a dosud v provozu, je bazén v Tyršově domě na Újezdě, kde si ho zřídila Česká obec sokolská. Plavat se dá stále i v dalších veteránech na Poříčí, v YMCE z roku 1928 a v bazénu hotelu AXA z roku 1930.

Pro Pražany a české plavání vůbec mělo ovšem zásadní význam otevření plaveckého stadionu pod Barrandovem v roce 1930. Možná jedno z nejkrásnějších koupališť v Evropě s unikátní skokanskou věží mělo jednu zásadní vadu: po většinu dne bylo ve stínu. Naposledy se v něm plavalo na začátku šedesátých let, v roce 1959 je nahradil nově otevřený stadion v Podolí.

V té době už většina Čechů uměla plavat a bazény se staly samozřejmou součástí „občanského vybavení“ větších měst a nějaká voda na plavání se našla i v nově postavených školách. Centrálně řízený stát naplánoval, že v každém okresním městě má být jeden pětadvacetimetrový a v každém kraji tři padesátimetrové bazény.

Velkou pohromou lidového vodního sportu pak jsou akvaparky, kde už se s nějakým plaváním nepočítá skoro vůbec, tam se většina lidí jde ráchat a cachtat, což má samozřejmě také svůj psychosomatický význam, ale od sokolského ideálu zdatného a otužilého těla to má jak jen možno daleko.

Celý text si můžete přečíst na EchoPrime. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Předplatit si jej můžete zde.

Foto: Týdeník Echo