Chyba v pluralitním nebi
ÚHEL POHLEDU
Chyba v pluralitním nebi spočívá v tom, že nebeský sbor zpívá se zřetelným přízvukem vyšší třídy. Slavný výrok Elmera E. Schattschneidera o povaze zájmových skupin jako by potvrzovaly reakce české aktivistické a progresivistické scény – a s ní většiny médií – na výsledky voleb do Poslanecké sněmovny a na návrhy na omezení vlivu neziskových organizací na exekutivu a jejich financování státem. Stejný tón zaznívá i z údivu bývalých vládních stran, přesvědčených o své morální superioritě.
Nabízí se myšlenka, zda by místo nejistoty demokratických voleb neměla vzniknout širší platforma, jež by výslednou podobu vlády stanovila rovnou sama. Hlasy voličů z Krnova nebo Domažlic by pak mohly nahradit uvážlivé úsudky neziskových organizací, univerzitních ústavů, spolků studentů sociálně-vědních oborů a médií. V pozadí by stáli ti, kteří včas investovali do zelené ekonomiky a bruselských reportovacích agend. A kdyby to nestačilo, vždy lze sáhnout po instanci nejvyšší. Řečeno se známým duchovním: postavit nezodpovědné voliče před boží soud. Čert ví, jestli by to pomohlo.
Teď vážně. V současném liberálně demokratickém uspořádání funguje občanská společnost a neziskový sektor jako jistící mechanismus proti výsledkům voleb, pokud se výsledky nehodí. Dlouhý pochod institucemi, deep state a těsná vazba s nevládními organizacemi, médii, korporacemi a univerzitním prostředím vytvořily systém, který je vůči výsledkům voleb pozoruhodně imunní. Politici, kteří vzešli z voleb, mají reálně omezený prostor, jak prosadit program, pro nějž dostali mandát. Liberální demokracie dokázala navíc vychýlit rovnováhu moci ve prospěch justice, jež se v posledních letech stala významným protivníkem moci výkonné. Nástup Trumpovy administrativy je prvním vážným ohrožením liberální demokracie a pokusem o návrat k demokracii bez přívlastku. Nová administrativa rychle vstoupila do konfliktu s univerzitami a výrazně omezila program USAID, což pocítila i řada evropských neziskových organizací – několik z nich i v České republice.
Studií o rozdílu mezi americkou a evropskou občanskou společností a neziskovým sektorem existuje mnoho. Závěr bývá stejný: americký model stojí na dobrovolnosti, financování ze soukromých zdrojů a čestných funkcích. Evropský model je jiný. Je robustnější, závislý na veřejných rozpočtech. Rozdíl pramení z historie. Američané si nevydobývali prostor od státu, ale vznikal z jejich vůle. Evropští přistěhovalci nejdříve vytvářeli komunity na občanském principu a až následně předávali kompetence vznikajícímu americkému státu. V Evropě vznikala občanská společnost revolucí i tlakem na monarchické systémy, jež postupně rozšiřovaly počet občanů. Evropská občanská společnost a neziskový sektor si tak nesou silnější míru etatismu a s postupující evropskou integrací získaly i výrazný transnacionální charakter.
Díky dotačním mechanismům EU vznikl systém, v němž Brusel financuje projekty přímo působící proti politice exekutiv jednotlivých států. Typicky se jedná o ekologické nebo lidskoprávní organizace, které agilně vstupují do oblasti rodinné politiky, genderu či nežádoucích kulturních tradic. Celek doplňují think tanky a „hlídací psi demokracie“, kteří bdí nad veřejným prostorem a hlásí jeho závadné části. Výsledkem je spletitá síť prosazující tzv. evropské hodnoty. Ty se poté například implementují do školních kurikul nebo slouží k podpoře části politického spektra volajícího po další integraci a posílení pravomocí bruselské administrativy. Pod nálepkou evropských hodnot se velmi často skrývá směs progresivistických či zelených ideologií – podle toho, co je zrovna třeba prosadit.
V tomto světle působí návrh možné nové vlády omezit politické působení neziskových organizací a jejich financování státem jako krok, jenž měl přijít už dávno. Praxe posledních let, umocněná předchozí vládou, je zralá na změnu. Ve veřejné diskusi přitom nikdo nezpochybňuje neziskové organizace působící v sociální oblasti, sportu či kultuře. Veřejnost dokáže rozlišit mezi nimi a aktivistickými skupinami s politickou agendou.
Nejviditelnější je to zejména na ministerstvu školství a ministerstvu životního prostředí. Školství je už roky vystaveno ideologizaci a intenzivnímu pronikání aktivistických skupin, jimž se podařilo prosadit projekt inkluze i prvky „woke“ agendy prostřednictvím průřezových témat – včetně přímého vstupu aktivistů bez pedagogické kvalifikace do výuky. Podobný obraz nabízí i rezort životního prostředí. Politiku tam významně formují neziskové organizace napojené na evropské fondy – často v přímém rozporu se zájmy většiny občanů i samotného státu. Nejpatrnější je to v dopravě, energetice a ochraně krajiny, kde aktivistický tlak často blokuje nezbytné investice a racionální rozvoj. Ministerstvo zahraničí mezitím vypisuje grantové výzvy na podporu občanské společnosti a zcela nepřekvapivě mezi příjemci figuruje například i spolek Evropské hodnoty. Shrnuto: státní správa se stala ideologickým ekosystémem, kde některé agendy kvetou bez ohledu na to, co si myslí voliči.
Otázkou je, zda má možná budoucí vládní koalice chuť jít do konfliktu s takto silnou strukturou – zasíťovanou s vysokými školami, médii, podporovanou částí korporátního byznysu a evropskými fondy. Hnutí ANO si ověřilo, že je ani tento výtlak volebně neohrozí a může být ochotné ke kompromisu. SPD, Svobodní a Motoristé však nemají podobný manévrovací prostor. Vstup do nebeského sboru se správným přízvukem je jim správnými demokraty zapovězen. Jejich jedinou nadějí je, že získají podporu lidu prostého, nebo těch, kteří si uchovali zdravý rozum a jež páterovo peklo ochotně vyvrhlo zpět na zem.
PS: Nedávné oslavy 17. listopadu na Národní třídě jen potvrdily Schattschneiderovu tezi: politika je boj o to, kdo určuje agendu. Aktivisté letos proměnili svátek demokracie ve své jeviště. Místo připomínky svobody dostali lidé lekci moralizujícího aktivismu – odmítání voleb, „uličky hanby“, samozvané hlídky slušnosti určující, kdo smí položit květinu. A pak detail, který řekne víc než desítky komentářů: vulgární útok na mladého poslance Matěje Gregora. Scéna, která obrací optiku celé debaty a vtírá otázku, již už nejde vytěsnit: kdo je v české společnosti skutečný „dezolát“?
