Kunsthistorici jako Biľak

Skupina šestadvaceti představitelů umělecko-historických (sic!) institucí a vysokoškolských pracovišť sepsala Memorandum k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, které následně zaslala primátorovi Prahy. 

Podobných odborných textů napsali jednotliví autoři i petenti ve svém životě desítky či stovky. Sjednotit postoje tolika školených hlav však znamená něco důležitého, co člověku nedá spát, co nepřetržitě atakuje jeho prostor a mysl. Co to tedy je? Autoři textu nejčastěji zmiňují obavy – ze zapadnutí dříve vyslovených a odborně podložených argumentů, z manipulace historického vědomí. Vztyčení Mariánského sloupu pro ně znamená zásadní, neautentický a moderní zásah do cenné podoby historického centra hlavního města Prahy, na jehož obranu povolávají příslušné orgány města.

Typologicky se jedná o tzv. zvací dopis, kdy nejde o věc samotnou, ale poskytnutí záminky pro uskutečnění politického rozhodnutí. Takový dopis není obrazem skutečnosti, ale vytváří iluzi skutečné situace, prospěšnou adresátovi. Českému prostředí důvěrně známá strategie vytvoření nepřítele, nebezpečí či hrozby tam, kde nic ohroženo není, potřeby intervence nebo jen přítomnosti tam, kde o to nikdo nestojí, je spolehlivý bolševický trik. Naposledy jeho prostřednictvím Zeman, Sobotka, Štěch a Hamáček předali na několik dní celou naši Prahu Číňanům.

Ale zpět k manipulaci historického vědomí. Autoři textu připomínají tezi Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu, která v něm spatřuje památku úspěšné obrany Prahy proti Švédům a konce třicetileté války. Okolo elementárního duchovního významu stavby jako symbolu poděkování Panně Marii rozprostírají mlhu politických konotací pod heslem habsburské monarchistické ideologie a násilné rekatolizace, zatímco ryzost původní motivace staví na okraj, nebo ji vůbec nepřipouštějí. Podobně tendenční hodnocení by odpovídala době Aloise Jiráska, TGM a Zdeňka Nejedlého, těžko je však přijmout v době dnešní, to by snad mohla být objektivnější.
Ještě ke katolictví. Autoři textu ve svém hodnocení významů a vrstev Mariánského sloupu užívají rétoriku, která připodobňuje pobělohorské období k normalizaci. Nikoli explicitně jako Milan Kundera, který v tisíci kamenných svatých pražské barokní architektury vidí zběsilé vojsko okupantů, přicházející vyrvat z duše lidu jeho víru i jeho jazyk, ale spíše slovníkem. Slovní spojení jako politicko-ideologická deklarace, nábožensko-politická deklarace, rekatolizační program, triumfální výraz habsburské monarchistické ideologie, expanzivní habsburská katolicko-protireformační propaganda, české nekatolické stavy poražené na Bílé hoře, rituální očista země od nekatolické minulosti, militantní katolická protireformace mají ilustrovat násilnou indoktrinaci českého lidu katolickou vírou. Přes všechnu učenost uměnovědné teorie jsou tyto výrazy bližší politicko-historickým angažovaným projevům než kunsthistorickému myšlení.  Proti gustu žádný dišputát, ale je tu, jak píše Ladislav Jehlička, několik zádrhelů: Za prvé rekatolizace je návrat ke katolictví, nikoli pokatoličtění. Nebo snad má být katolictví doby přemyslovské a lucemburské včetně Karla IV. a celé gotiky z českých dějin vymazáno? Za druhé na Bílé hoře nešlo o porážku české reformace, ale o porážku reformace německé, luterské a kalvínské. V čele stavovského povstání byli ovšem Němci, české povstání je údaj zeměpisný. Za třetí v době pobělohorské zvítězila u nás nekonečně vyšší kultura nad kulturou nižší, konkrétně španělská, italská a částečně rakouská a francouzská kultura nad kulturou německou.

Ve věcné odborné rovině se problematika Mariánského sloupu zužuje na hledisko památkové péče a stavebního zákona. Památková péče u nás dlouhodobě není v dobré kondici, přesto lze říct, že i díky působení autorů textu se jí u nás věnují stále vzdělanější lidé. Nepochybně jsou schopni kritického pohledu na diskutabilní rekonstrukce s podporou památkové péče, jako je regotizace domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí nebo nedávná barokizující nástavba trojvěží Malostranské radnice.

V případě vztyčení kopie Mariánského sloupu však nemůžeme mluvit o intervenci do památkové podstaty původní památky ve prospěch určité vývojové fáze ani o romantizující nástavbě vracející budově majestát dle někdejšího názvu. Mluvíme o navrácení integrálního prostorového prvku na plochu náměstí, které se ke svému obrazu vyvíjelo 268 let, včetně pomníku Jana Husa, a které jeho absencí trpí. K obnově přirozených kompozičních vztahů na náměstí tedy chybí přítomnost sloupu. Moderní, soudobý a funkční impuls nemůže náměstí přinést ani sloup, ani kašna, ale pouze dostavba radnice. Ano, můžeme polemizovat o přesnosti podkladů pro zhotovení kopie sloupu, metodice a míře užití vědeckých postupů při obnově, můžeme lamentovat nad neautentičností jednotlivých sochařských prvků, ale tak to u kopií uměleckých děl bývá. Profesionalitu a řemeslnou preciznost zhotovitele jako záruku, že na náměstí nevznikne obluda, stejně jako přínos existence sloupu pro architekturu celého prostoru náměstí však zpochybníme těžko. Občas je dobré zapřemýšlet i nad smyslem památkové péče – nejde přeci jen o pouhé zachování hmotné substance památek, ale také neselektivní paměť, která našemu vědomí pomáhá rozeznávat iluzi a realitu.

Otázka souladu, či nesouladu akce se stavebním zákonem je celkem přehledná. Existuje-li pravomocné územní rozhodnutí, které konstatuje nepotřebnost dalších povolení, potom jsou primátorovy povzdechy o protiprávním jednání realizační firmy smutným obrazem o pevnosti pirátského volání po právním státu. Napadnout žalobou pravomocné rozhodnutí po dvou letech jeho existence je sice možné, ale odůvodnění takového kroku složité. Konstrukce s chybějícím souhlasem městských konšelů při existenci souhlasných stanovisek všemožných městských institucí je opravdu komická. Snad jedině že by existovalo stanovisko autorit oboru, nejlépe z prostředí vědeckých institucí a univerzit – a hle, jedno je na světě. Namísto komplexního hodnocení záměru jde spíše o politický pamflet. Odbornou kvalitu, hloubku, kritický pohled a zejména srozumitelný závěr k obnově sloupu vyslovil spíše prof. Jan Royt v diskuzi se sochařem Janem Bradnou. S ním by se koalici na pražské radnici pracovalo podstatně lépe.
Tak hodně štěstí, pane primátore!