Psychiatrický přezkum Poslanecké sněmovny

Sedí tam lidé vzdělaní i hloupí, schopní i takoví, pro které je to nejlepší způsob obživy. Hodně z nich mám rád, hodně nerad. S některými se politicky neshodnu vůbec, ale jako lidi jsou sympatičtí. S některými často hlasuju stejně, ale na pivo bych s nima nešel. Je to zkrátka průřez společnosti.

Ale jedna věc mě nepřestává fascinovat a to je naprostá schizofrenie většiny poslanců při schvalování evropských směrnic.

Jak asi víte, nadpoloviční počet schválených zákonů v ČR jsou nyní přežvýkané evropské směrnice. Za premiéra Sobotky to bylo 53%, za Babiše číslo vyrostlo k 58% (data Parlamentního institutu z loňska, nové jsem teď nenechával dělat – trend je rostoucí, teď to možná narychlo přijímané koronavirové zákony trochu snížily).

Jde o systém, kde v Bruselu vymyslí směrnici (zákon) a všechny členské země ji do určitého data musí sami zapracovat do svých zákonů. Tedy ne, že by to vydali sami z Brusele věstníkem v 27 jazycích, ale sněmovna musí směrnici přeložit do češtiny a udělat z ní zákon, měnit a rušit stávající zákony a tak podobně. A poslanci to „jako“ projednávají. Žvatlají o tom na výborech.

O normálních zákonech – předkladatelem je často vláda nebo parlamentní politická strana nebo skupina poslanců – se většinou vedou ohnivé debaty. Opozice se bouří a bije na poplach. Naopak opoziční návrhy jsou často zamítnuty hned v prvním čtení (nestojí za nimi vládní většina) nebo schválně zaparkovány vzadu v pořadí a nikdy na ně nedojde, protože skoro vždy se najde nový vládní zákon, který je předřazen k projednání. To je normální. Je to i obrana toho, aby zákonů nevznikalo obrovské množství (stejně vzniká), a vláda nechce zamítat každý zákon z opozice (třeba jde o populární věc), tak se zákon neprojedná až do konce volebního období.

Ale to se evropským směrnicím nestane. Ty jsou většinou uvedeny příslušným ministrem se slovy „Musíme implementovat do 12. září, tak Vás žádám o projednání na této schůzi.“ Argumentů pro a proti netřeba. Hlasuje se pak (nás pár ze zásady „proti“; 160 „pro“ nebo tak něco) a máme nový zákon. Takový, který nechtěli ani lidi, ani vláda a často ani žádný z poslanců (nebo jen naprostá minorita z nich). Jinak by nám (jako republice) hrozily finanční pokuty, řízení před Evropským soudem a čertvíco všechno.

Takže máme schválený Evropský zatykač, GDPR (na základě projednávání této směrnice v Českém parlamentu – jsem pak byl nucen změnit politickou stranu), olovo pro rybáře (to teprve bude) a teď třeba byla v parlamentu „Zbraňová směrnice“ a stovky dalších věcí, které většina Čechů nechce.

Ale zpět ke zbraním. Česká republika nechce zbraňovou směrnici. Jsme spokojení s naší právní úpravou. Máme v úctě střelce a myslivce a jejich práva. Česká vláda dokonce rozporovala tuto směrnici u evropského soudu, což byl sice naivní počin (už jen název toho soudu), ale jasné vyjádření nesouhlasu. Soud s tím vládu vyhodil: „Implementujte“ a tak teď přijdou asi 4 zákony, které jsou důsledkem směrnice.

A člověk tam sedí a nestačí se divit (jako u GDPR). Vystupuje jeden poslanec za druhým (z opozice i koalice) a vůči zákonu se vymezuje. Sám je střelec nebo myslivec a rybář a ukazuje se tak svým voličům. A se zákonem zásadně nesouhlasí!! ALE pak druhým dechem „no je to směrnice, budeme muset … tadyhle bych zkusil navrhnout teda změkčení, pokud to projde“. Změkčení systémové neprojde – některé směrnice se tak projednávají víckrát než to je „správně“ schváleno. Nějaké opatření jako „GDPR neplatí pro obce do 30 obyvatel (těch máme asi 5 v republice) a pro lidi nad 130 let věku“ – nám někdy nechají.

Zkrátka komedie, ostuda, hrdost českého poslance na nule, suverenita nulová a názor „Neschvalme to teda, vždyť to lidi nechtějí a my je máme zastupovat“ je zcela minoritní“. Ale u mikrofonu se střídá 5-10-15-20 a jsou „sami střelci“.

Aby mi bylo rozuměno, mně nevadí, pokud je někdo proti zbraním a přeje si třeba, aby policie neměla pistole nýbrž květiny a psychologické učebnice. Že je někdo pro tyto směrnice z přesvědčení (teda nesouhlasím s ním, ale má na to právo). Ale mimo moje chápání je ta většina, která to sama nechce a stejně pro to hlasuje.

To je schizofrenie.

Devastující choroba.

Ať nekončíme tak smutně a o nemocech – vzpomeňme na Palackého (a Stříbrného ve slavném projevu 1917 ve vídeňském parlamentu): „Byli jsme před EU, budeme i po ní“.