Nezastupitelná role humanitárního plácnutí

KOMENTÁŘ

Nezastupitelná role humanitárního plácnutí
Ministr Marian Jurečka obšírně vysvětloval, že má na mysli jen příležitostný pohlavek Foto: KDU-ČSL
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Česká republika je jednou z mála zemí v EU, kde není výslovně zakázáno fyzické trestání dětí. Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) se včera v rozhovoru pro Aktuálně.cz vyslovil pro zachování tohoto stavu, což bylo hojně na pokrokovém křídle sociálních sítí komentováno jako projev zaostalosti a možná i sklonu k násilí a možná i krutosti.

Ministr sice obšírně vysvětloval, že má na mysli jen příležitostný pohlavek či plácnutí přes zadek, ale i to je z jistého pohledu příliš, ba může to být chápáno jako souhlas s domácím násilím. Tíhnutí současné západní civilizace k vymýcení čehokoli, co není úplně v souladu s ideálem dobra, neuznává výjimky ani v homeopatickém množství. Je totiž fundamentalistické a nehledá kompromis.

 

Normou je totální beznásilí, metodou nejspíš trpělivé vysvětlování a přemlouvání zuřícího dětského tvora, aby od svých sklonů upustil, i kdyby právě opakovaně topil kotě nebo mlátil kladívkem po hlavě malého sourozence. Lze mít hypoteticky za to, že tento radikální pacifismus souvisí se stále vzrůstajícím počtem lidí, kteří mají s dětmi zkušenost pouze teoretickou a jejich plození a výchovu přenechali vitálnějším vrstvám společnosti z jiných kulturních okruhů, jež na jejich vznešené ideály hledí s pobaveným úžasem. Od nich se ostatně ani takové jemnosti nevyžadují, neboť je ani nelze kontrolovat. Rovnováha se i v tom prostě nějak nastolí sama.

Zároveň je ale nutné říci, že domácí násilí jako problém existuje a násilí na dětech je snad jedna z nejodpornějších věcí, jaká v lidském světě existuje. A toho násilí není málo a má strašné následky. Ve statistikách lze jistě rychle nalézt, kolik je utýraných dětí nebo dětí, které těžce doplatily na neurvalou a surovou povahu svých rodičů nebo jiných osob. Je také zřejmou skutečností, že násilná výchova, kde se počítalo nejen s fackami a plácnutím, ale opravdu s výprasky a řezáním, byla kdysi běžná a akceptovaná a takové stupidní průpovídky jako že škoda facky, která padne vedle, měly svůj reálný a široce sdílený základ. Patriarchální rodina s trestajícím bohem otcem se projevovala vedle stability a autority také jelity a modřinami, které si pak v mentální paměti odnášeli jejich nositelé do svých dalších životů, kde onen model buď opakovali, nebo se proti němu bouřili, což vedlo zase k opačnému extrému. Jeho výsledkem je opačná krajnost, teorie a praxe anti-autoritářské výchovy, jejímiž plody jsou malí tyrani, zcela zpovykaní a nezvladatelní spratci, kteří se stávají pohromou pro své rodiny a pak v dospělém věku i pro společnost, když ji rozkládají svým egoismem a ječivou potřebou vždycky si vydupat to své.

Neboť tak na to byli v dětství zvyklí. Nikdo jim nenastavil hranice a nikdo jim nedal najevo, že jejich pudová potřeba ukojit si své libidonózní choutky bude muset být kultivována nějakým autoritativním aktem, třeba přiměřeným, decentním a přátelským plácnutím přes zadek. To člověk potřebuje někdy i v dospělém věku a je smutné, když není nikdo kolem, kdo by mu to poskytl. Často jde o vyloženě humanitární a záchrannou akci. A je hrozné, když na ni nikdo nemá odvahu. Protože mu to zpovykanci zakázali.

×

Podobné články