ABBA se (tak trochu) vrací. Připravme se

Švédská skupina ABBA natočila dvě nové písně, první zveřejní v prosinci. Pro mnoho lidí a pro média to je velká událost, čtveřice se po rozpadu před 35 lety už nikdy nedala dohromady, ani po společném nahrávání neplánuje koncerty, členům kapely je taky už kolem sedmdesátky. V Česku ta zpráva musela zarezonovat i na nejvyšších místech – ABBA je nejoblíbenější kapela prezidenta Miloše Zemana. Vlastně zajímavé – ta hudba se k němu hodí i nehodí, představovat si hlavu státu při jejím poslechu nepostrádá jisté kouzlo, vyvolává to obrazy, jež dávají jistý smysl, zároveň jsou hluboce rozporné. Vůbec vnímat ten jednorázový comeback ABBy z Česka je poněkud rozporná zkušenost. Má i jakousi symbolickou hodnotu, která vlastně nesouvisí se dvěma švédskými páry, které tu kapelu tvořily a k nimž před desetiletími vzhlížely miliony fanoušků. 

Písně skupiny ABBA tvořily zvukový doprovod druhé poloviny sedmdesátých let a začátku následující dekády, doby, která byla pro tuhle zemi špatná. A ta hudba se k ní vlastně docela hodila. Muzikálový pop plný nakašírovaných emocí, někdy taky jakési nordické (a proto i trochu chtěné) bujarosti. Nijak zvlášť smyslné, při všem, co na dávných záznamech kapely může působit legračně, byla ABBA na dobové poměry vlastně uměřená. Aseptická citovost a radostnost pro aseptický čas, kdy se stavělo na odiv, jak se lidé mají dobře a užívají si materiálních radostí a jen hrstka zkrachovanců narušuje všeobecnou idylu bez problémů a bez paměti. Doba, která je dnes předmětem nostalgie, doba jistot a přehlednosti, v níž svět měl ještě jasný řád a málokdo obtěžoval nějakým vybočováním z něj. Doba, která pro mnohé zdejší rádoby konzervativce naplňuje představu starých dobrých časů, ne nutně státním vlastnictvím všeho, ale jakýmsi všeobecně přijímaným „řádem“ – lhostejno, že mocensky vynuceným a udržovaným pomocí strachu. Ale zas až tak špatně se nežilo, a vůbec – svět není černobílý, to je přece známá věc. Byl to homogenní svět, ne jako ten dnešní – znejisťující a roztříštěný. Něco takového si možná dost lidí představí jako „tradiční svět“ – k nějaké skutečné tradici těžko dohlédnout přes propast vykořenění.  

Možná kdekdo vidí nějakou variantu téhle „idyly“ ve slibovaném přicházejícím čase nerušeného makání pod důslednou kontrolou příslušných institucí, čase uklidňujícím způsobem bezduchém a vykořeněném. Možná v něm dojde i na tu kašírovanou radost, ABBA už pro ni napsala nějaké písničky. Tohle už začíná být vážné.