Podivné duše ve Vodňanech

Vodňany, sobota uprostřed ledna, lezavo a šedá obloha, čtvercové náměstí vymetené až liduprázdné, v rohu gotický kostel s věží, v druhém olepená škatule nákupního střediska ze 70. let, uprostřed kašna s ženskou postavou z první republiky. Je to česká verze Marianny, v jedné ruce lipové listy, v druhé pavéza s českým lvem, na hlavě čapka, která se říkalo frygická a Francouzi z ní za revoluce udělali symbol svobody, což nějakým způsobem splynulo s terorem. Ale taky by ta čepice mohla připomínat hornickou kutnu, kterou má na hlavě horník-štítonoš vodňanského znaku, který se tam dostal tak, že kdysi, za Jana Lucemburského a nejpozději ve 20. letech minulého století, se v okolí Vodňan nacházeli nejen kapři, ale i zlato, dokonce v jednom kameni u Křepic celé kilo, které je teď v Národním muzeu v Praze.

Dneska je myslím erbovním zvířetem Vodňan hormonální kuře, což je tedy úpadek, ale o tom tady psát nebudu, jeho přítomnost je v sobotu ve městě znát snad jen podle skupinek nevodňansky vypadajících lidí, koncernových gastarbeitrů, navezených sem odkudsi z východních plání Eurasie. Otevřená je jedna restaurace na náměstí, která slibuje nikoli drůbeží, ale rybí speciality, třeba „kapří hranolky“ s majonézou, jejichž konzumaci dosud pociťuju v útrobách. V té hospodě na náměstí jsem byl několikrát na obědě před dvaatřiceti lety, když jsem do Voďnan několikrát zajel kvůli diplomové práci, kterou jsem psal o Juliu Zeyerovi, takže k té hospodě mám jaksi sentimentální vztah, stejně jako k Zeyerovi (viz díl o Roztokách v Týdeníku Echo č. 3/2020), a tedy i k Vodňanům, kam se Zeyer stáhl z Prahy, když mu bylo čtyřicet osm let a cítil se vyčerpán a unaven a umdlen a za zenitem tvůrčím i osobním. Zůstal tady dvanáct let, napsal ještě významná díla, třeba Tři legendy o krucifixu nebo Troje paměti Víta Choráze, takový svůj epilog, vznícené dílo vznícené duše, jež se chystá vyhasnout, vstoupit do nirvány nebo do spásy, ať v buddhistickém, nebo křesťanském smyslu.

Přijel sem žít v roce 1887, měl tady přátele Františka Heritese a Otakara Mokrého, literáty, o kterých dnes už ví málokdo, asi i ve Vodňanech. Tehdy to byla docela známá jména, říkalo se jim pak „vodňanský trojlístek“, muži zajisté solidní a kulturně na úrovni, kromě své profese ještě činní ve svém oboru, Herites byl jednak lékárník a jednu dobu i vodňanský starosta, vystudovaný právník Mokrý byl notář, bydleli oba na tom náměstí. Jen Zeyer byl svobodný spisovatel, v této věci rarita v Čechách, a to jen díky tomu, že byl z pražské bohaté buržoazní rodiny a něco zdědil po dřevařské firmě a pile, která byla tam, kde je dneska Masaryčka. Rodinný majetek, prodej vily v Liboci a teprve pak a spíš na přilepšenou honoráře za literární dílo mu umožňovaly to, aby si žil po svém a vedl život české varianty dandyho: to znamená dobře až švihácky se oblékal, kupoval hromadu knih a také starožitností a hlavně cestoval. Zeyer byl velký cestovatel, Evropu projel několikrát, Itálie, Francie, Španělsko, byl i v severní Africe a na Kavkaze, třikrát v Rusku. To přitom nebyly nějaké víkendové tripy, ale důkladné cesty na několik měsíců, pomalé přesouvání se vlakem se zavazadly, v redingotu a se společenskou garderobou, neboť se počítalo samozřejmě s tím, že gentleman bude navazovat společenské styky a zajde do divadla či opery, v případě potřeby se neodřekne ani veřejných domů, k čemuž bude vhodné vzít s sebou hypermangan a lihový vařič… Všude v jakémsi idealistickém oslnění či zasnění, jež se pak obtisklo do jeho děl, „oživených obrazů“, v nichž nezobrazoval to, co tam konkrétně viděl, ale to, o čem tam snil. K tomuhle životnímu stylu potřeboval samozřejmě samotu a svobodu vést si život po svém, což bylo zase vykoupeno pocity izolovanosti, odcizení, možná i zbytečnosti a ztracenosti.

Zeyer se ale na cestách cítil asi lépe než doma v Čechách, ke kterým měl přitom vztah zamilovaně bolestný, byl to jak vášnivý patriot, tak i masochista, který trpí tím, jak jsou doma poměry nízké, ba ubohé, což je dohromady traumatická směs, byť myslím nikoli ojedinělá, v tom mu přece my, estéti a romantici, rozumíme i dneska. U Zeyera se to ještě potkávalo s vysokým idealismem vlastence a přitom kosmopolity (uměl dřív německy a francouzsky než česky), který obětuje svůj život a zájmy jakémusi exotickému národu, o němž toho v cizině nevědí skoro nic, zatímco on, tajemný cizinec, slouží jakémusi jeho bizarnímu kultu, pěstovanému tam kdesi v l’Autriche, v Rakousku, kde žijí jacísi Bohémani, kteří měli prý slavnou minulost, aspoň to říká ten zasněný smutný monsieur Žil Zejé…

Ve Vodňanech se usadil v domě U Čápů, což je statek na jižní straně města: pod nápisem připomínajícím jeho pobyt je busta Jana Zrzavého, kterou tam pověsili před pár lety na památku malířových vodňanských let (1941–1956). Zrzavého sem přivedl – právě Zeyer, s nímž se sice nikdy nesetkal, ale kterého celý život uctíval jako sobě nejbližšího spisovatele a tvůrce, ale nejspíš i jakýsi milostný ideální objekt či vzor, snad i erotický. Když půl roku před smrtí uspořádali na jaře 1977 Zrzavému tady ve Vodňanech malou výstavu, tak Mistra přivezli a on už o moc pozornosti nestál, ale chtěl prý jediné, aby ho přivedli před Zeyerův dům U Čápů, který toužil ještě jednou vidět… Není to dojemné?

Vodňany jsou městem, které bylo od středověku obehnáno hradební zdí, jejíž zbytky jsou právě u Zeyerova domu nejlépe vidět. Teď tam jsou Zeyerovy sady a kulturní dům, též taková socialistická krabice, ale vlastně nic proti ní, hlavně když to snad funguje. Před Zeyerovým statkem je v trávníku zasazen kámen s reliéfem, na němž dost hrozivá schoulená postava zachmuřeného strace jako by se právě chystala ke sprintu, v čemž jí bude zavazet velká kniha, kterou drží v klíně. Kolem starce je nápis „Chelčický miloval pravdu Písma od dětství až ku hrobu“. Člověk hned pozná rukopis sochaře Františka Bílka, který sem do Vodňan jezdil už za milovaným Mistrem Zeyerem a pak ho i přemlouval, aby se k němu odstěhoval do Chýnova, k čemuž už nedošlo: Zeyer se na poslední rok svého života vrátil do Prahy a zemřel u sestry v šedesáti letech, 29. ledna 1901. Bílkův pomník Petru Chelčickému byl odhalen v roce 1915, tedy za války, což by snad mohlo být míněno i jaksi pacifisticky, kupodivu to úřady povolily, třeba jim to nedošlo nebo přimhouřily oko. Chelčice jsou od Vodňan tři kilometry, takže, jak píše Petr Čornej v té skvělé nové knize o Žižkovi, mohl být Chelčický u toho, když jednooký vojevůdce Vodňany dobyl v srpnu 1420 se svým vojskem a dost krutě zúčtoval s městem, které se úplně nehrnulo do řad husitské revoluce. Osmadvacet měšťanů zemřelo v ohni a dva kněze, kteří přitom podávali pod obojí způsobou, vhodili táborité do hořící vápenice na předměstí. Tak to píše Petr Čornej. Ty zajisté ukrutné scény mohl sledovat třeba od hráze rybníka Hliněného ten hloubavý zeman Petr z Chelčic, který chodil asi ještě nedávno „na hory“ a měl představu věčné Kristovy říše pokoje a lásky pro všechny. Jenže místo toho viděl, jak se země propadá do násilí, přičemž je vykonávali táborští kněží, které možná osobně znal. A tak se stahuje do svých Chelčic a tam se obklopuje hloučkem věrných, se kterými neustále pročítá Písmo, sepisuje dlouhatánské (a nutno říct, že i úmorné: pokoušel jsem se kdysi o četbu) traktáty a snaží se vést příkladný život, který bude ve všem následovat Krista. Prvním přikázáním je důsledný pacifismus a zásada, že ani nejhorší zlo nestojí za to, aby pro ně člověk použil násilí, čehož se bude možné držet jen díky tomu, že Chelčice naštěstí byly tak stranou za rybníkem, jedním slovem díra, že nikomu nestálo za to se tam vrtnout. Díky tomu Chelčický a jeho komuna přežijí šílenství husitských válek, přečkají kruciáty a dočkají se bitvy u Lipan a pak snad i návratu jakéhosi míru, takže Chelčický zemře asi sedmdesátiletý přirozenou smrtí, což byl v té době, vzhledem k tomu, co hlásal, spíš zázrak.

Ale vysvětlením pro to mohou být i ty Vodňany, město obklopené rybníky, které teď v lednu vydechovaly monotónní klid do šedé krajiny té podivné české duše.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde