Německý technologický koncern Bosch zaměstnancům centrály zkrátí pracovní dobu. Od března jich bude 450 pracovat jen 35 hodin týdně, místo dosavadních 38 nebo ...
Francouzský prezident Emmanuel Macron zahájil předsednictví Evropské rady projevem v Evropském parlamentu ve Štrasburku. Nebyla přítomna ani předsedkyně Komise von der Leyenová, ani předseda Rady Michel (ten má covidovou karanténu), takže Macron vedle nejvyšší přítomné funkcionářky, celkem neznámé nové předsedkyně europarlamentu Metsolové, měl šanci zapůsobit jako skutečný vůdce Evropy. Tak proč byl celkový efekt tak komický?
Různá média volila mezi dvěma tématy jeho projevu, která vypíchla do titulku: jeho volání po rozhovorech Evropy s Ruskem o nové evropské „bezpečnostní architektuře“ a jeho výzvu, aby se právo na potrat stalo součástí Listiny základních práv Evropské unie.
To druhé je přesně ukázkou oblasti, do které by se Evropa plést neměla, a dokonce i v minulosti ujišťovala, že se plést nebude. Jakým způsobem přesně přispěje k evropské jednotě a akceschopnosti, když bude toto právo vnuceno všem zemím? Nijak, je to prostě jen pokračování vyprázdněné koncepce Evropy jako „továrny na práva“. A taky hledání nových konfliktních třecích ploch. Bystří novináři si všimli, že Macron při svých poznámkách o dodržování vlády práva nejmenoval Polsko a Maďarsko. Nemusel, každému je jasné, že potraty míří na Polsko. Aspoň neřekl, že chce Poláky naštvat, podobně jako nedávno ve Francii neočkované (v originále použil krásné sloveso „emmerder“), ale jako by se stalo.
Pokud ovšem chce Macron učinit tuto iniciativu jedním z těžišť francouzského předsednictví, tak je jisté už teď, že spláče nad výdělkem, z čehož je zase jasné, že to vážně nemyslí. Novelizace Listiny by se musela schvalovat nejen jednomyslně ale, pokud se nemýlíme, stejným způsobem jako revize základních smluv. O to samozřejmě nikdo nestojí. Macron to evidentně směroval do francouzské vnitropolitické debaty před blížícími se prezidentskými volbami, zřejmě mu v průzkumech vyšlo, že na to nějaká pro něj zrovna teď důležitá část voličstva slyší. Což dokládal i fakt, že v diskusi po jeho projevu prostor ovládli francouzští europoslanci – zelený prezidentský kandidát Jadot, Bardella od Le Penové, Aubryová od Melenchona – k netajené nevoli některých jiných europoslanců.
Druhá priorita, bezpečnost, byla aspoň na první pohled přiměřenější unijní půdě. Fanoušci architektury vědí, že mají větší šanci zaslechnout v Unii jméno svého oboru při diskusích o bezpečnosti než o stavebnictví. A nebyli zklamáni.
„V nadcházejících pár týdnech musíme dokončit evropský návrh na vytvoření nového bezpečnostního a stabilizačního řádu. Musíme jej vytvořit my Evropané, poté jej sdílet s našimi spojenci v rámci NATO a následně jej navrhnout k jednání Rusku,“ řekl Macron.
Není to nic nového, Macron toto téma evropské strategické suverenity omílá už několik let, a pokud se má něco změnit, tak jinak než tak, že to někdo bude dlouho tvrdošíjně omílat, se to nestane. V praxi v poslední době snaha utržila na skutečné scéně spíš šrámy. Rusko potvrdilo svůj postoj, že ve skutečnosti chce jednat s Američany a z Evropy pokud s někým, tak s Německem. Francouzský pokus o bezpečnostní dialog s Ruskem se nikam nedostal, stejně jako návštěva zahraničněpolitického „pana Evropy“ Borrella v Moskvě. Generálnímu tajemníkovi NATO na návštěvě v Moskvě ministr zahraničí Lavrov dokonce doporučil, aby rezignoval na funkci – muselo to vypadat asi jako jednání s Tomiem Okamurou.
Na což lze samozřejmě namítnout, že to všechno proto, že tu není ta architektura, ta sjednocená a institucionalizovaná evropská obrana. Tedy vůle zhmotněná do institucí a návyků.
Naráží na dva základní problémy.
Zaprvé problém čistě technický, materiální. Nahradit výpadek amerických aktiv nasazených k obraně Evropy by znamenalo, že by evropské země musely po řadu let vydávat na obranu aspoň 4 procenta HDP. K tomu nikdo nebyl ochotný ani před covidem, Green Dealem a souvisejícím výdajově-inflačním balvanem, jenž před Evropou nyní leží. Je k tomu někdo ochotný teď? Ne? Konec diskuse.
Jízlivá poznámka: Pokud někdo opravdu stojí o evropskou strategickou autonomii, měl si rozmyslet, co dělá, než vyštval z Unie zemi s nejsilnější armádou, nadto jadernou mocnost. Po britském odchodu je Unie vojensky slabší, a to větším dílem, než je prostý počet obyvatel Británie a její HDP. Ale třeba je to pro Francii dobré v tom smyslu, že tak snadněji může hrát prim?
Zadruhé – vážnější je problém důvěry. Stručně řečeno, Východ Západu nevěří, že má na srdci jeho bezpečnostní zájmy. Problém myslím je hlubší než jen zkušenost s komunismem a sovětskou okupací, jde dál do minulosti. Území mezi Německem a Ruskem je hluboko v kolektivní paměti západoevropských elit uloženo jako řada zemí, které nejsou geopolitickými aktéry. Bavit se s Ruskem, skutečnou mocností, ať už jakkoli odlišnou či nepřátelskou, jim dává větší smysl. Všechno nové uvažování o nových zásadách vztahů mezi národy, primátu lidských práv, stále těsnějšího soužití v Evropské unii atd. to nezměnilo, nebo to aspoň nezměnilo dost. Taková je obava, již Západoevropané bezděky živí každým neopatrným výrokem či výkonem. Mám na mysli situace typu, kdy důležitý francouzský politik řekne v rozhlasovém rozhovoru „Opravte mě, jestli se mýlím, ale NATO s Ruskem nikde nesousedí“. A nikdo ho – na veřejnoprávní stanici, v zemi, jež je obdivována pro vysokou intelektuální úroveň svého politického diskurzu – neopraví. Anebo když německá obchodní komora v baltských zemích varuje litevskou vládu, že když budou zlobit Čínu, tak stáhnou své investice. A když je Litva vystavena čínské obchodní válce, Evropská komise, jež má výhradní kompetenci v obchodní politice, má tendenci pojmout svou roli v tomto sporu jako roli zprostředkovatele.
Abychom si to přiblížili, zkusme si jako myšlenkový experiment odpovědět na otázku, co víme my o bezpečnostních zájmech třeba takového Rumunska a jak často na ně myslíme. Proč by Západoevropané měli vědět víc?
Ve srovnání s tím se Amerika jeví mnoha východoevropským zemím jako nejen mocný, ale i relativně nestranný hráč – protože je daleko. Nebo aspoň jevila, kdoví, jak to teď bude. A očividná setrvalá ruská snaha USA z evropské bezpečnostní architektury vytlačit logicky Východoevropany v jejich názorech utvrzuje, byť by to třeba nebylo namístě.
To všechno se může změnit, ale rozhodně ne „v nadcházejících pár týdnech“ ani v průběhu francouzského předsednictví.
00:02
