Minule jsem tu psal o nešťastném zvyku českých politiků zaujímat vyhrocená stanoviska ke světovému dění – čím odlehlejší, tím lépe. Spekulace zní, že politici ...
„Černoši nemají rádi Černouška Sambo. Spalte ho. Bělochům je proti srsti Chaloupka strýčka Toma. Spalte je.“ Román Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita je tak slavná a klasická kniha, že se už možná ani moc nečte. Z ní je také ta úvodní věta, přičemž Černoušek Sambo (Little Black Sambo) byl komiks s roztomilým černouškem (pozor! stereotypizace), který byl populární ve 30. letech. Samba tam honí tygr (v Africe!, fake) a černoušek někdy hrůzou zbledne, což je ožehavé. V Bradburyho světě by šla kniha do plamenů.
Každý (tedy skoro každý) tak nějak ví, že těch 451 stupňů je teplota, při které hoří papír, tedy knihy, které se v jakési neurčité budoucnosti pálí zásahovými jednotkami požárníků. Je to obraz světa, jenž vyhlásil nepřátelství knihám (i komiksům), které mají zmizet z povrchu zemského, shořet v plamenech, proměnit se v prach, neboť jen tak bude svět v bezpečí před jejich nepohodlnými myšlenkami – i nemyšlenkami. Povoleny jsou jenom telescootery, jakési televizní stěny se seriály o přátelích, a pak reklamy. Lidem to ale ke spokojenému životu stačí.
Kdo dneska čte Bradburyho? A v čem by měl být právě on nějak aktuální? Normální člověk přece ví, že knihy se samozřejmě pálit nesmí, protože kniha, to je, jak si v románu uvědomí požárník Montag, živá věc, za každou je nějaký člověk. Takže když hoří knihy, hoří brzy i lidé, jak zase řekl jeden Němec sto let předtím, než hořely i jeho knihy – jmenoval se Heine. S pomníky už je to složitější, i když občas i s padajícími pomníky hoří nějaké knihy.
Bradbury, od jehož narození uplyne v srpnu sto let, svou asi nejslavnější knihu (konkurovat jí může Marťanská kronika) vydal v roce 1953, to měla Amerika za sebou své „hony na čarodějnice“ a vyšetřování Výboru pro neamerickou činnost, takže se to mohlo interpretovat samozřejmě jako protest proti potlačování svobody v kapitalistické společnosti, i když Bradbury to takhle úplně nemyslel, což čtenáři brzy dojde. Díky této své „kritičnosti“ ale mohla knížka vyjít brzy nato i v Sovětském svazu a v roce 1957 už i u nás, a to s doslovem Josefa Škvoreckého, který to inteligentně a jinotajně „okecal“, když vyzdvihl „nesmlouvavý a před nikým a ničím a v žádné situaci neuhýbající kritický tón“.
Když si člověk po letech Bradburyho knihu přece jenom přečte, okamžitě má chuť začít některé pasáže citovat. Například: „Školní docházka se zkracuje, kázeň se uvolňuje, přestává se učit filozofie, dějepis, cizí jazyky; angličtina a pravopis se postupně čím dál víc zanedbávají, až se nakonec ignorují úplně. Žije se ze dne na den, lidé se starají jen o výhodné místo a po práci je všude plno zábavy. Nač se učit něco víc než mačkat knoflíky, otáčet vypínačem, utahovat matky a zašupovat kontakty.“
Foto: Týdeník Echo
To přece není žádná sci-fi, to je popis našeho civilizačního stavu vytvořený před sedmdesáti lety, a navíc takový, který mnohým expertům připadá jako nikoli špatný. Život se přece má zjednodušit, má z něho odpadnout spousta balastu, zbytečných vědomostí, vzdělání má být pro praxi, a ne se zdržovat pravopisem. Ale to ještě neznamená, že se budou také pálit knihy, řekněme. To má ještě jiné důvody. V knize je vysvětluje velitel požárníků Beatty, když přichází k Montagovi. Není to kvůli tomu, že o tom rozhodla nějaká vyšší moc, nějaký establishment nebo diktatura shora. Tak to bylo v zemích komunistických nebo v nacistickém Německu: tam se opravdu ničily nebo pálily knihy na příkaz moci a vládnoucí ideologie. Ale v Bradburyho Americe nikoli, tam, jak vysvětluje Montagovi jeho šéf Beatty, to bylo jinak. „Nepřišlo to odshora, od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! Celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin.“ Ano, menšin, píše Bradbury začátkem 50. let. Pálení knih prosadily menšiny, respektive ohledy na ně. Jaký má smysl někoho dráždit nebo kritizovat? Jenom je z toho zlá krev.
Knihy se tedy začaly pálit odzdola, protože si to přáli sami lidé, protože bez knih byl jejich život snazší, příjemnější, komfortnější, a hlavně nedocházelo ke zbytečným konfliktům, mezi sebou i s těmi menšinami. „Dřív měly knihy vliv na několik málo lidí, tuhle támhle, po celém světě. Mohly si dovolit být různé. Na světě bylo dost místa. Ale potom se objevilo plno očí, loktů a úst.“ Jinými slovy, jakmile se společnost „demokratizovala“, začaly knihy přinášet riziko a způsobovat komplikace. Masová společnost, aby mohla v klidu žít, nesmí být uváděna do neklidu. A kniha může způsobovat neklid, protože kniha může urážet. Bradburyho ideální svět je svět bez urážek. A tedy bez knih.
„Teď si vezměme menšiny v naší civilizaci, ano?“ pokračuje velitel paličů knih Beatty. „Čím více je obyvatelstva, tím více je menšin. Jen abyste se nedotkli citů milovníků psů, chovatelů koček, citů lékařů, advokátů, obchodníků, ředitelů, mormonů, baptistů, unitářů, Číňanů, Švédů, Italů, Němců druhé generace (tady je zajímavý detail, protože pár let po válce, kdy Bradbury knihu psal, se cti Němců první generace zřejmě dotknout smělo), Texasanů, Brooklyňanů, Irčanů, lidí z Oregonu nebo z Mexika. Je třeba šetřit nejvnitřnější cítění těch nejnepatrnějších menšin. Spisovatelé, plní zlých myšlenek, zavřete své psací stroje! A oni je zavřeli.“
Říct, že Bradbury předpověděl současnou vlnu ikonoklasmu a snah o eliminaci a potlačení čehokoli, co může „menšiny“ (rasové, etnické, sexuální) nějakým způsobem dráždit a urážet (a urážet se je tak snadné), je jistě banální, i když je to v jádru pravdivé. Mnoho věcí je jinak a hlavní útok zatím nesměřuje na knihy, i proto, že číst je mnohem složitější než třeba povalit sochu nebo nesnášet nějaký film. A také knihy už nejsou tak důležité. Ale že hlavním hybatelem příští nenávisti ke kultuře bude nikoli snaha potlačit svobodu, jako tomu bylo za starých diktatur, ale potlačit rozdíly a vnutit společnosti harmonii, viděl správně. V čem se však mýlil, byla jeho představa, že vzdorovat ohnivým hranicím s knihami budou právě intelektuálové, respektive lidé se vzděláním, kteří mezi knihami vyrůstají a knihy milují. Jako elitář se domníval, že tlak k zničení knih budou vyvíjet hloupé masy, které v knize budou spatřovat nebezpečí.
V tom se jeho odhad, pokud tedy míníme dnešek, mýlil. Obyčejní lidé sice možná moc nečtou, ale jaksi základně vědí, že knihy se nepálí, ale nemají se ani zakazovat. Stejně jako se nemají vyřazovat filmy, kácet sochy prezidentů a Kolumba a mluvit se má pokud možno tak, aby se člověk vyjádřil pravdivě a výstižně.
Zajímavá a děsivá okolnost naší doby je, že lidí ochotných zakazovat, vyřazovat, za škodlivé nebo urážlivé označovat a jednou i pálit knihy jsou plné univerzity. A mají se za intelektuální avantgardu, která mluví skoro podobně jako ten velitel paličů knih Beatty: „Nemůžeme si dovolit, aby menšiny byly nespokojené a neklidné.“ Proto ať klidně všechny knihy shoří.
00:07
