Oslavy 28. října v ponurém osvětlení

V ponurém osvětlení gotického sálu proběhne v neděli večer na Pražském hradě jako každoročně slavnostní ceremoniál k oslavě našeho hlavního státního svátku. Oslava má letos mimořádnou váhu díky superkulatému výročí založení první Československé republiky.

První Čs. republika je významnou součástí našich dějin. Můžeme na ni v mnoha věcech navazovat. Měla svůj začátek, jehož teď vzpomínáme, i svůj konec v tragickém podzimu roku 1938. Nikdy se ji pak už nepovedlo v pravém smyslu slova obnovit. Za obnovení nelze považovat ani to, co bylo v letech 1945-8, ani neúspěšný pokus z let 1989-92. O druhé republice a zejména o bolševickém Československu se všemi jeho peripetiemi ani nemluvě.

Náš nynější stát se jmenuje Česká republika. Formálně vznikl 1. ledna 1993. Samo datum je nevhodné k jakékoli oslavě už jen proto, že navazuje bezprostředně na náš nejoblíbenější, i když neformální svátek, který slavíme bez ohledu na změny politického klimatu: podle katolického kalendáře jde o svátek sv. Silvestra. Vzhledem ke spontánní povaze jeho oslav se minimálně následující den k jakýmkoli závažným společenským akcím moc nehodí (např. velká slavnostní přehlídka vojska by mohla vést k nedozírným následkům).

To ale není jediný důvod, proč vznik České republiky nijak moc neoslavujeme. Je totiž ještě navíc považována za „zbytkový stát“. Chováme se k ní macešsky, pohrdáme jí a stydíme se za ni. Dělají to i lidé, kteří tehdy řadu let zastávali posty velmi vysokých ústavních činitelů. Jiní ji dokonce označují za dobu, kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli. Pompézní oslavy první republiky mají to opovržení naším dnešním státem tak trochu zastřít, ale ve skutečnosti ho spíš zvýrazňují.

Mám k České republice jiný vztah. Splnila mi sen, na nějž jsem se předtím neodvážil ani pomyslit: mohl jsem po řadu let svobodně psát do novin a učit na vysoké škole. A ještě dřív – za „totáče“ i těsně po něm – jsem k tomu, aby to nejen pro mne, ale i pro tisíce dalších lidí bylo možné, trochu přispěl. Proto její svátek považuji za svůj.

Navazuje – aspoň pro mne – na jiný dnes nikoli prvoplánový svátek, na 28. září, „Den české státnosti“. Beru ho nikoli jako uctění katolického světce (jsem evangelík), ale jako sekulární svátek, oslavující dlouholeté, bolestné, ale nakonec úspěšné vrůstání společenství našich předků do křesťanské Evropy. Tehdy vznikly zárodky společnosti, v níž bylo možné, a vlastně i potřebné a legální odvolávat se proti brutálnímu fyzickému násilí k něčemu, co je mu nadřazeno. Demokracie, právní stát, občanská a lidská práva mají kořeny tady.

Škoda, že to dnes nevidíme a nevážíme si toho. Trochu to souvisí s tím, jak Česká republika, postavená v roce 1993 na tom, co umožnily velké politické změny po 17. listopadu 1989, vypadá teď.

Na naší politické scéně dominuje rodinná firma Andreje Babiše s vyvinutou ekonomickou, politickou i mediální sekcí. Válcuje aspoň zatím vše, co se jí postaví do cesty. Spolu s extremisty a komunisty a za spoluúčasti zdeptané ČSSD spolehlivě dominuje Poslanecké sněmovně. Dominuje i ve vládě, opřené o smluvní podporu komunistů. Hlava státu, hlavní aktér zítřejších oslav, využívá nepřesně vymezeného mandátu, který získal v dvojí přímé volbě, a orientuje naši zemi někam, odkud jsme před devětadvaceti lety se štěstím vyvázli. Demokratická politika je v troskách. Stalo se to formálně vzato demokratickou cestou: jenže odpovídá za to nikoli lid (lid je vždycky nevinný), ale ti, kteří na sebe dobrovolně a bez přinucení vzali víc zodpovědnosti a víc povinností, „elity“. Tedy taky my.

Tento chmurný stav má teď být na den zakryt slavnostní dekorací, historickými prapory, fanfárami, dutými frázemi a kanonádou. Pokusím se říci, co si mimo jiné z toho období našich dějin, které dnes oslavujeme, vyvozuji pro dnešek.

Dnes je spousta lidí posedlá potřebou bojovat, bohužel hlavně v minulých bitvách, které jsme zmeškali či prohráli: rok 1938 je příklad par excellence. Jenže na to, abychom bojovali v roce 1938, je už trochu pozdě.

V roce 1989 jsme se propadli do svobody. Sametová revoluce skončila lidovou veselicí. Nechci bagatelizovat zásluhy lidí, kteří se na naší svobodě více či méně podíleli (mluvil bych trochu i proti sobě). Octli jsme se v něčem, co aspoň zpočátku vypadalo jako ráj na zemi. Čím dál tím víc se ukazuje, že to spíš bylo jen oko hurikánu. Dělat něco kloudného nebylo spojeno s takovým množstvím nepříjemností a rizika jako „za totáče“ a v jistém smyslu to platí pořád ještě i dnes. Takové jsou dějiny.

To, o co dnes jde, není „obětovat život v lomozném ryku válečném, na nějž upírají zraky nejen vrstevníci, nýbrž i potomkové“, nýbrž „obětovat bližnímu své síly a obětovat mu je prací vytrvalou“ (cituji Masaryka, to, co říkal o každodenní politické práci). Činit tak v rámci Ústavy a zákonů, které zatím pořád ještě platí. A klást tak „zákonný odpor“ (termín Karla Havlíčka Borovského) nastupujícím Novým pořádkům. Pokud to zanedbáme, nebudou zítra či pozítří, až se nepřipraveni a ukolébáni dostaneme z oka hurikánu zpátky do běsnění živlů, už ani naše životy stačit.

Nakonec se ještě vrátím k reminiscenci na písničku z první věty tohoto textu. Chtěl bych ztratit pár slov na téma kupčíků vyděšených, co hledí do misálů. Obyčejně se soudí, že napřed se zavedou se vší parádou nějaké Nové pořádky. A jejich důsledkem jsou pak mj. i oni. Jenže je to naopak, kupčíci vyděšení stojí na začátku, bez nich, v uvědomělé „občanské společnosti“ (kterou si ovšem představuji trochu jinak než např. Václav Havel) by bylo zavedení Nových pořádků nemyslitelné.

Nebuďme tedy v příštích dnech, týdnech, měsících a letech kupčíky vyděšenými, pasivními přihlížeči dějinám! Dějiny jsou otevřeny nejen „rekům“ (zase Masaryk), ale i obyčejným čičmundům, jako jsem já, vy, my všichni. Ba co víc: bez naší účasti, vydány napospas cynickým, vypočítavým darebákům, by se jako obvykle pohybovaly samospádem od špatného k horšímu.