Premiér v době „poststudu“

Slova, jimiž bývá charakterizována současnost, často obsahují předponu post-. Je prý postdemokratická, postpravdivá, postmoderní… Nominace do vznikající vlády ANO a sociální demokracie potvrzují, že dnešek si zaslouží ještě další „post-“ – je to čas „poststudu“.

Velkou pozornost vzbudila kandidátka Andreje Babiše na funkci ministryně spravedlnosti Taťána Malá. Důvody skandálnosti onoho výběru už v komentáři pro Echo24 důkladně popsala Lenka Zlámalová.

Značně nelichotivý soud o profesních předpokladech ministryně vyslovil i sám premiér v demisi, když Malé doporučil dění v resortu zatím moc nekomentovat. Nakonec tím jediným a zjevně postačujícím předpokladem, proč by se paní Malá měla dostat do vlády, je její silný názor, že premiér by neměl být trestně stíhán, a zjevná ochota toho stavu dosáhnout. Ten názor už dříve formulovala velmi otevřeně a s dávkou nezamýšlené směšnosti.

Troufám si tvrdit, že v dřívějších časech by to i politik, jehož úmysly by třeba nebyly zrovna čisté, řešil jinak. Jmenoval by do vlády někoho, kdo by jeho potřeby taky ošetřil a ošéfoval, zajistil by vše potřebné. Ale ta účelovost by tolik netloukla do očí jako v případě Taťány Malé, protože by bylo jasné, že taková volba by byla příliš odhalující, byla by to hanba, důvod stydět se.

Dnes už to důvod ke studu není. Můžeme to přičítat povaze Andreje Babiše, ale možná je důvod jinde.

Možná AB nebo lidi kolem něj prostě jen dobře chápou, jakým způsobem a kam se doba posouvá. Vědí, že si mohou dovolit, co by si dříve dovolit nemohli, protože veřejnost od nich tu bezostyšnost, absenci studu, čeká a zčásti i žádá. A tak se podle toho zařídí, nejsou v tom ohledu sami, podobně vnímavý je i prezident Miloš Zeman. Nebo i předseda komunistů Vojtěch Filip – viz jeho nedávná odpověď na otázku, proč v televizním rozhovoru vědomě říkal nepravdu (šlo o Miroslava Pocheho): Proč bych to neříkal? A vskutku. Proč ne?

V době poststudu přece není důvod se stydět, dokonce by to pro „správně“ uvažujícího politika mohlo být poškozující. Chce se od něj něco jiného. Jeho elektorát se taky stydět nechce a nehodlá, je se „svou“ kauzou spojený, bojuje za ni v nekonečných debatách na sociálních sítích. Přesněji ne za ni, ale za sebe, za vlastní image člověka, který se důsledně nemýlí a jehož protivníci jsou důsledně pitomí.

Stud v takové situaci představuje překážku – naopak, je potřeba druhou stranu vytáčet a té své dávat šanci emotivně se ztotožňovat vlastně s čímkoliv, říkat něco jeden den a pravý opak druhý den, v duchu toho, jak se vyvíjí stranická linie.

Pomalu se blížíme situaci, kdy v každé vyhrocenější veřejné debatě vposledku nejde o nějaké téma, ale v první řadě o její účastníky, prudce se snižující míru jejich schopnosti se abstrahovat, vnímat věc jinak než prizmatem nutnosti utvrdit svět v tom, že se nemýlíme. Dokola (a proto taky dost nudně) opakovat tu svou ohranou pointu. Proč by se měl politik nebo jiná vůdčí osobnost, reprezentant nějakého společenského proudu apod. stydět? Jeho stoupenci se taky stydět nebudou.