Problém se starými hříchy

Tlak na odstoupení Ralpha Northama, guvernéra státu Virginie, kvůli rasistické fotce ve školní ročence lékařské fakulty z roku 1984 nepolevuje. Stále se přesně neví, který z mužů na fotografii je Northam, pravděpodobnější je postava vlevo se začerněnou tváří, takzvaným blackface karikujícím černocha. Ta postává vedle druhého člověka v převleku příslušníka Kukluxklanu.

V pozadí kauzy je Northamova podpora legislativy, jež by umožňovala umělé ukončení těhotenství ve třetím trimestru. Bývalý lékař Northam, jehož kampaň částkou dva a půl milionu dolarů podpořila potratová organizace Planned Parenthood, odpovídal na otázku, co se má stát, když se žena rozhodne pro potrat během předporodních bolestí. Podle Northamova vyjádření se dítě narodí a pak je to „mezi matkou a lékařem“. To pochopitelně způsobilo poprask a na scéně se „odněkud“ objevila fotografie z ročenky.

Guvernér se za pětatřicet let starý kostým omluvil, za extrémní výroky o potratech, které pronesl jen před několika dny, nikoliv. To po něm demokratické špičky nepožadují, jde o stranický mainstream, ale trvají na rezignaci kvůli fotografii. Northama téměř nikdo nepodpořil, distancovala se od něj i Kathy Tranová, jejíž návrh zákona obhajoval, teď chce také jeho odchod, stejně jako Planned Parenthood, žádná solidarita.  

Konzervativci za Northamovu kariéru určitě nebudou držet tryznu, radovat se je však krátkozraké. Northam není v kaši kvůli svým odporným názorům, ale proto, že tyto názory někoho vyprovokovaly do té míry, že vyštrachal starou fotografii a poskytl ji médiím blízkým republikánům. Ti se poučili z krizového vývoje kolem kauzy soudce Kavanaugha a došlo jim, že hru „najdi a znič“ mohou hrát dva. Pak už se stačilo jen dívat, jak z Northama jeho vlastní strhávají šaty a začíná lynč.

U Kavanaugha to bylo tvrzení proti tvrzení a republikáni ho podrželi. U Northama je důkaz, ale především na progresivní levici dnes panují podmínky pro běžného chybujícího člověka velmi nehostinné: vyžaduje se stoprocentní souhlas se „stranickou linií“ (důležitá je ostražitost, protože dogmata se často a někdy dost nevyzpytatelně mění) a životopis bez poskvrnky, přičemž to platí i restrospektivně a na hříchy, které v době spáchání třeba ani za hřích považovány nebyly.

Člověk by odpověděl se starým (ne)katolickým vtipem, „oni to tak chtějí“, proč jim v tom kanibalismu bránit, historie je plná trockistů, titoistů a jiných úchylkářů, kteří si ještě nasypali popel na hlavu. Bohužel se to vylévá z břehů a do této hry se nechávají zatahovat i politici nominálně konzervativních stran, korporace či celebrity, kteří se bojí útoků sociálně spravedlivé úderky stejně jako ti, kdo ji politicky stvořili, a tak se postupně sešněrovává celá společnost.

Sebemenší prohřešek jako například deset let starý tweet, dvacet let stará líbačka ve výtahu s opilou dívkou, třicet let stará fotka ze školního maškarního bálu, všechno může člověka stát léta pracně budovanou kariéru – a v případě politika nebo opinion makera to platí dvojnásob. Nic se nepromlčuje, nic se neodpouští, kdo jednou „zhřešil“ proti morálce, která platí o několik dekád později, měl by navždy zmizet z veřejného života a zaměstnat se přinejlepším jako skladník někde ve Walmartu.

Smrtelné je, o jak běžná provinění se může jednat. Opít se a dělat nepřístojnosti, ale i myslet si v mládí něco nepřijatelného, kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem. Často jsou to záležitosti, za něž se člověk stydí a nejradši by je ze své paměti vymazal; stačí si vzpomenout na výraz Bretta Kavanaugha během propírání jeho alkoholových eskapád na univerzitě. Strašně se styděl, když v třiapadesáti ukazoval celému národu deníček z doby, kdy mu nebylo ještě ani dvacet.

Samozřejmě jsou věci, které byly špatné vždy – a za které je správné se omluvit; jestli sem spadá i případ nevhodného kostýmu oblečeného ve zjevné recesi, to je na uvážení každého. Podle autorky poznámky spíše ano, pitvoření se v čepici Kukluxklanu nebo v nacistické uniformě je za hranicí dobrého vkusu. Na druhou stranu se na tom zakládá nespočet skečů, které v důsledku myšlenky rasismu či nacismu zesměšňují; a směšným dojmem působí ona fotografie především.

K případu guvernéra se ve svém projevu ke stavu unie vyjádřil i Donald Trump, a na rozdíl od Northamových comrades šel k meritu a zmínil Northamovy nedávné výroky zapáchající infanticidou; zákonodárcům i stručně popsal, jak se pozdní potrat provádí. Jistě zůstává otázkou, zda je Trumpův zájem o nenarozené děti upřímný – názorů i v této oblasti vystřídal za život plejádu. Trump je ale podle všeho politikem budoucnosti.

Totiž jen obhroublý cynik, na kterého se všechno ví, sexuálním apetitem se chlubil ve všech svých televizních pořadech a nepřijatelná vyjádření píše caps lockem třikrát denně na Twitter, může obstát v realitě, v níž jednoho slušňáka po druhém kosí staré hříchy. Slušňáci a citlivější lidé budou vstupovat do politiky ještě méně, protože jim nově hrozí, že při každé kandidatuře na veřejnou funkci se celý jejich život dostane pod skener a nepochybně se najde nějaký zaschlý hřích, který dotyčného znemožní tak, že se bude stydět i jít s odpadky.

Tuhle hru mohou hrát dva, ale republikáni jsou v lepší pozici, alespoň dokud mají Trumpa. Stejně nerozbitný kandidát se bude demokratům hledat těžko – a pokud zůstanou věrní svým zásadám, ani o něj nebudou stát a své kandidáty si zničí sami, jen co jim republikáni prohledají školní alba.