Nedělní tisková konference Andreje Babiše byla koncentrovanou ukázkou slabin mikromanagementu, metody vládnutí, kterou si premiér oblíbil, či spíš jediné metody, kterou umí. Dává mu to smysl – vždyť je zkušený manažer. Už od počátku jeho působení v exekutivě je to jeho univerzální argument, jímž odpovídá na jakoukoli kritiku: vy jste nikdy neřídil tak velkou organizaci jako já, tak mlčte.
Vypadá to tak, že oznámí, že za něco osobně přebírá odpovědnost. Při nejbližší příležitosti pak na publikum vychrlí, co vše zkontroloval, co všechno o věci ví, s kolika zaangažovanými lidmi mluvil. Má to vytvářet dojem kompetence. Ve skutečnosti je to spíš verbální ekvivalent fotografií severokorejského vůdce, jehož fotografové zachycují, jak si prohlíží a kontroluje cokoliv od sázení stromků přes výrobu zboží denní potřeby po jaderné zbraně. Nebo chcete-li méně politicky drastické přirovnání, připomíná to psa, který bez rozmyslu se štěkotem vyráží za vším, co se hýbe.
Babiš ví o očkování strašně moc věcí. Ví, kdy přiletí letadlo s vakcínami, pokud se to nezmění. Řešil „napojení na ISIN“. Ví, že bude dvacet očkovacích center. Mluvil „s ředitelem VZP Kabátkem a náměstkem Šmehlíkem ohledně úhrad“. Ví, že vakcíny musí být skladovány při minus sedmdesáti stupních a mrazák mrazí na minus devadesát. Ví, že jedna krabice vakcíny Pfizer obsahuje „9750 vakcín ve dvou boxech na pěti plató po 975 a v jedné lahvičce je pět vakcín“.
Takto zakončil svou úvodní prezentaci: „Já jsem mluvil v pátek večer s CEO Novavaxu, bohužel ta jejich výroba a registrace se zpozdila, i ta výroba u nás v Čechách, je to škoda, takže všechno jede, všechno připravujeme, a proto znovu opakuji, neříkejte, že nejsme připraveni. Jsme připraveni.“
Asi je namístě, že premiér udržuje s šéfem firmy, která u nás investovala do výrobních kapacit, kontakty, ale ten telefonát nijak nezvýšil připravenost na očkování, ne? Je to prostě jen vršení informací o Babišově frenetickém pohybu, které všechny dohromady mají složit dojem, že Babiš je „hands on“ manažer a že maká.
V očkování konečně našel operaci, kdy lze skutečně řídit stát jako firmu: „Je to operace krizového řízení... je to na povely, není to o diskusi, je to o plnění úkolů.“ Jenže v červenci takto premiér oznámil, že přebírá kontrolu nad chytrou karanténou, a výsledky dnes zakoušíme.
Distribuce vakcíny skutečně je do velké míry logistická operace, tedy úkol pro manažera, jak ho Babiš popsal. Jenže očkování obnáší i další úkoly, a to i takové, které jsou na diskusi.
Tak například, kdo se bude očkovat?
To je důležitější otázka, než by se někomu třeba zdálo. Co má být prvním cílem očkování? Bránit co největšímu počtu úmrtí? Zabránit takovým úmrtím, aby bylo zachováno v součtu co nejvíce let lidského života? Umožnit návrat co nejvíce lidských aktivit k normálním podmínkám?
To nejsou totožné cíle a nemusí být plně kompatibilní. Je třeba rozhodovat a prioritizovat a nelze se při tom spoléhat na odhady od boku. Schematický příklad: Zachrání více životů očkování nejstarších občanů s nejvyšším rizikem, anebo zdravotních pracovníků, kteří se starají o tyto občany v případě jejich onemocnění covidem, ale nejen o ně? Vstupuje do toho řada neznámých, namátkou třeba to, že je sice pravděpodobné, ale zatím nikoli jisté, že vakcíny zabrání tomu, aby očkovaný šířil infekci.
Tím se v různých zemích již nějaký čas zabývají. Pokud se chcete ponořit do problematiky skutečně do hloubky a čtete německy, zde je velmi podrobný německý dokument, který mapuje relativní rizika různých skupin obyvatel, jejich zdravotního stavu a modeluje zachráněné životy i délky dožití při různých očkovacích strategiích.
Zde je britský dokument, který řadí obyvatelstvo do osmi skupin podle priority. Začíná od obyvatel domovů důchodců a jejich zaměstnanců, druzí na řadě mají být ti nad osmdesát let a pracovníci ve zdravotnictví a v sociálních službách, další kategorie jsou víceméně podle věku.
Modeluje se i v USA a nebylo by to dnešní Spojené státy, kdyby do toho nevstoupil boj za tzv. sociální spravedlnost. Poradní výbor Centra pro kontrolu nemocí vymodeloval několik variant, do rozhodování ovšem jako faktor promítli rasové složení jednotlivých skupin. Neboť upozorňovali někteří, příslušníci rasových menšin mají vyšší úmrtnost na virus a jsou více zastoupeni v řadách tzv. pracovníků v první linii. Senioři jsou naopak více bílí. Takže by si zasloužili trochu počkat.
Tragické na tom bylo, že efekt věku při úmrtnosti na covid je tak masivní, že nejlepší cestou k záchraně životů co nejvíce barevných lidí zůstává prioritizace starých. Experti ovšem nemohli dost dobře navrhnout, aby byli dříve očkováni černoši, to by bylo protizákonné. A tak prioritizovali pracovníky v první linii, ale nejen ty, ale i širší kategorii tzv. nezbytných pracovníků. Do těch se vejde kdekdo, podle některých definic až 70 procent všech zaměstnanců, mohou mezi ně patřit třeba i novináři nebo pracovníci ve výrobě vůní – o tom by samozřejmě rozhodovalo lobbování. To, co tito progresivní „lékařští etici“ doporučují, je opět další příklad teatrálního chránění menšin, které těmto menšinám samotným neprospívá.
Bizarní na tom je, že poradní sbor tvoří experti jmenovaní prezidentem USA, jímž je Donald J. Trump (výbor přišel s druhou variantou, která již není tak rasistická).
To všechno by pro nás bylo jen akademické, kdyby se podařilo mohutnou očkovací vlnou v historicky krátké době naočkovat víceméně všechny o očkování ochotné lidi, takže by se rozdíly v pořadí ztratily. Ale taková vlna se neuskuteční. I kdybychom něčeho takového byli logisticky schopni, neuskuteční se proto, že můžeme-li věřit zpravodajství německého týdeníku Der Spiegel, Evropská komise nákup vakcín nezvládla a celý příští rok jich nebude pro Evropskou unii dost.
Takže prioritizace skupin pro očkování chtě nechtě nabývá na důležitosti.
A co máme u nás?
Ve schválené vládní očkovací strategii je obyvatelstvo rozděleno do pěti kategorií: Osoby ve věku ≥ 65 let a bez ohledu na věk chronicky nemocní pacienti trpící výčtem chorob; zdravotničtí pracovníci; pracovníci a uživatelé pobytových a odlehčovacích sociálních služeb, poskytovatelé domácí zdravotní péče; pracovníci kritické infrastruktury; a všichni ostatní zájemci.
Na první pohled je vidět, že třídění podle věku je ve srovnání se zahraničím velmi hrubé a pracovníci domovů důchodců jsou až ve třetí skupině. To zjevně není dokument, podle kterého by se mohlo okamžitě začít pracovat. A chybí jakákoli diskuse, jak se ke klasifikaci dospělo.
A jak to dopadlo, když se na to novináři zeptali v neděli premiéra? Dopadlo to tak, jako by žádná strategie neexistovala. Na první pokus se otázce vyhnul a dal přednost útoku na místopředsedu vlády Hamáčka. Napodruhé nebylo vyhnutí a odpověď stojí za to si připomenout doslova:
„Řeší to ministerstvo a opakuju, je to záležitost ministerstva, které musí dodat tyto údaje a tyto informace. Takže ten prosinec pravděpodobně – ne pravděpodobně, ale proběhne podle rozhodnutí ministerstva, že to budou hlavně lékaři, zdravotní sestry, nevím, jak to bude dělat Bulovka, to vám asi paní náměstkyně řekne. V Úvéence řekli, že tam mají i seniory, a takže veterány, takže každá, v Motole mají taky čtyři sta myslím seniorů, kteří jsou hospitalizovaní, takže to je úkol těch nemocnic, ale samozřejmě ta druhá vlastně skupina lidí jsou senioři, jsou domovy seniorů a tam samozřejmě podle ministra Blatného je to o tom, že by měli chodit za vakcínou, i když já jsem apeloval, aby zvážili nějaké mobilní vakcinační týmy, takže toto všechno víceméně se připravuje a bude připraveno včas.“
Takže se prostě bude očkovat tak, jak v každé nemocnici usoudí, že je to nejlepší. Jak je vidět, premiérovo prohlášení, že za očkování přebírá plnou odpovědnost, je zcela bezcenné. Je ve své kůži, když je něco na povely, ne na diskusi – protože ze své manažerské praxe je zvyklý rozhodovat sám a nikomu se nezodpovídat. Ale očkování je přesně situace, kdy stát nelze řídit jako firmu.
Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky
10:06
