Příliš demokracie může škodit. Chvála jednání za zavřenými dveřmi

Jsme uprostřed sjezdové sezony. Své setkání si odbyli Piráti, ODS i lidovci. Bylo to představení vnitrostranické demokracie v praxi. Hlasování, náhle rebelie, občas i chaos. Většinou však šlo o projevy, jednání a nějaké ty zákulisní dealy. Celkově to byla spíš nuda, která většinového voliče příliš nevzruší. To v zahraničí právě probíhá ostrý souboj ve dvou starých, vážených a zavedených stranách a slouží jako příklad, že i demokracie občas může být příliš.

Vnitrostranická demokracie a transparentnost jsou kouzelnými slovíčky, kterými se strany rády zaklínají. Přitom někdy mohou být spíš na škodu a ve skutečnosti pouze líbivou vějičkou na voliče, která maskuje nedostatek sebevědomí nebo programu. Nejeden komentátor v USA či Británii volá po staré éře, kdy členové strany neměli do volby šéfa strany co mluvit, kdy se všechna důležitá rozhodnutí odehrávala za zavřenými dveřmi v „kouřem zaplněných místnostech“. Nostalgie po dobách, kdy strany řídila úzká elita, může vypadat jako vrchol zpátečnictví, pravda však je, že posledních pár let není dobrou vizitkou vnitrostranického hlasování, zvlášť pokud jde o volbu partajních lídrů.

I v těch nejstarších a nejznámějších demokratických stranách je velká míra vnitřní demokracie poměrně novou záležitostí. Britská Konzervativní strana dlouho neměla žádný formální proces výběru svého předsedy. Když starý šéf strany rezignoval, nový byl vybrán v „obvyklém procesu“ neformálních jednání stranických „grandů“, jak se říkalo vlivným členům partaje. Šlo hlavně o členy (stínového) kabinetu a vysoké funkcionáře, nicméně nebylo to nutností. Do výběru lídra v roce 1963 se zapojil i syn Winstona Churchilla Randolph, přestože neměl žádnou funkci, nebyl ani poslancem.

Právě rok 1963 byl poslední, kdy byl použit tento způsob. Určitou roli hrálo to, že Harold Macmillan, tehdejší premiér a šéf konzervativců, rezignoval kvůli zdravotním problémům chvíli před stranickou konferencí. „Obvyklé procesy“ se tak odehrávaly tam, před zraky novinářů. Celé to tak působilo nedůstojně a zastarale. Další výběr lídra se odehrál už podle daných pravidel. V roce 1965 bylo rozhodnuto, že ho budou volit všichni poslanci, čímž se proces zpřehlednil, ale zůstal záležitostí relativně malé elity. To se znovu změnilo v roce 1998. Od té doby konzervativní poslanci vybírají mezi kandidáty dva vyvolené, o kterých pak hlasují všichni členové strany. Tato míra demokratičnosti je však pro některé příliš velká. Známý pravicový komentátor Charles Moore systém kritizoval během posledního výběru lídra. Několikatýdenní kampaň je podle něho zbytečná a nedůstojná. Rozhodování by mělo zůstat v rukou lidí, kteří na něm mají největší zájem, tedy poslanců.

Celý článek z nového vydání Týdeníku Echo naleznete na webu EchoPrime nebo v prodeji na stáncích.