Co se do Zemanova fact-checkingu nevešlo

Povánoční projev prezidenta Zemana vyšel z hodnocení iniciativy Demagog.cz docela dobře. Jedinou nepravdu, kterou mu analytici přišili, lze hodnotit jako nepřesnost. Zeman řekl, že BIS vydala prohlášení, že k ovlivnění voleb zahraničními dezinformačními kampaněmi nedošlo. BIS v prohlášení doslova uvedla: „V tuto chvíli nemáme k dispozici žádné relevantní informace o tom, že by došlo k nezákonnému ovlivňování parlamentních voleb ze strany cizích zpravodajských služeb.“ V tuto chvíli... relevantní informace... To jsou takové pojistky, které zkušený úředník umisťuje do textu takřka automaticky.

Nálepka „důležitý výrok“, již analytici tomuto tvrzení jako jedinému dali, ukazuje na jedno z rizik módního žánru jménem fact-checking. Že je právě tento výrok důležitý, tvrdí kdo? A kdo bude jeho tvrzení factcheckovat? Pokaždé když vidíme, jaký má ten který politik „skóre“ pravd, nepravd, zavádějících a neověřitelných výroků, je vhodné si připomínat, že to, které výroky nestojí za ověření, které ano, a které dokonce za označení „důležité“, je subjektivním rozhodnutím analytiků. Fact-checking se může blížit žánru politického komentáře pod jiným jménem.

Takže by třeba analytici ponechali bez povšimnutí stranou Zemanův výrok, že se státní úředníci množí podle Parkinsonových zákonů. Nepřišlo jim to důležité nebo to považovali za neškodnou rétorickou ozdobu. Jenže řady úředníků se nerozrůstají vlivem Parkinsonových zákonů, nýbrž díky cílenému působení vlád. To je empiricky ověřitelné tvrzení – za Nečasovy vlády byly Parkinsonovy zákony suspendovány. Naopak za té poslední to byla zejména sociální demokracie, kdo umístil do vysokých pater úřednictva, nově chráněného zákonem o státní službě, úctyhodné množství svých členů a příznivců.

Pak jsou tu výroky, které se fact-checkingu vymykají, neboť nejde o faktická tvrzení, ale vyjádření názoru. Byť názoru na to, jak něco skutečného funguje nebo má fungovat. To je, volně řečeno, otázka ideologie.

Jenže tak zkušený politik jako Miloš Zeman si musel být vědom, že některé věci maluje velmi zavádějícím způsobem. Mám na mysli jeho pojetí politické opozice.

„Nezapomeňte, že v politice jsou dva extrémy,“ řekl Zeman. „První je pokus obklíčit vítěze voleb, vytvořit proti němu jakousi pseudokoalici těch méně úspěšných a izolovat ho. Druhý extrém, vítěz zašlape do země všechny poražené a vládne sám. Myslím si, že z hlediska demokratických procedur je dobré usilovat o to, aby se žádný z těchto extrémů neuskutečnil a aby politické strany spolu jednaly a ty, které se dohodnou, vytvořily patrně menšinovou tolerovanou vládu.“

A dále: Někteří politici „možná skončí v opozici, a jak napsal Rudolf Bechyně, starý sociální demokrat za první republiky, suchá je skýva opozice. A já dodávám – tato skýva někdy není ani posolená.“, pokračoval Zeman. „Takže nepřeji nikomu, aby skončil v opozici, ale na druhé straně, demokracie samozřejmě určitou opozici v parlamentu vyžaduje a ať si každý sám rozhodne, zda takovou opozicí chce být,“ uznal nakonec, ovšem s jasným ostnem: každý svého štěstí strůjcem.

Jenže i vzpomínaný Rudolf Bechyně by mohl Zemanovi připomenout, že někdy je možné či žádoucí vítěze voleb obklíčit a izolovat ho – třeba když se nejsilnější stranou stanou sudetští nacisté. Ale nemusí jít o situace tak extrémní. Když v roce 2010 vítěz voleb, Paroubkova ČSSD, zůstal stranou, nikdo to nepovažoval za extrém. Politologové mluví o koaličním potenciálu. Je třeba ho mít.

A naopak, kdyby Andrej Babiš získal sněmovní většinu, ať už oslnivým ziskem hlasů, nebo ve většinovém volebním systému, o kterém dlouho sní, a zašlapal by všechny poražené do země a vládl by sám, cosi nám říká, že by to Miloši Zemanovi příliš nevadilo.

Že smyslem života politických stran je získat moc a moci provádět svou politiku, se rozumí samo sebou. I strany, které si zvykly na roli jazýčku na vahách, moderátora, který zabezpečuje zájmy určitého omezeného okruhu lidí, by si daly říct, kdyby jim někdo víc hlasů nabídl. Pokud u nás byly doby, kdy se na veřejnosti nosilo okázalé upejpání se před mocí, teď jsou pryč.

Dnes je namístě zastat se role opozice.

Demokracie na jedné straně znamená vládu většiny, ale na druhé straně je snadné tento aspekt přecenit. Je to koneckonců způsob výběru vládců a jejich kontroly. I výběr vedoucích představitelů losem tuším podle politologických klasifikací patří mezi demokratické způsoby konstituování vlády.

Taky nám politologové i zdravý rozum říkají, že nejefektivnější je koalice minimální – těsná většina s rezervou pár poslanců pro občasný disent či absenci. Je-li koalice větší, zákonitě začne dřív nebo později někdo mít roupy a vytvářet vnitrokoaliční opozici. Takže ve vládnoucí koalici nebývá zas o tolik víc lidí než v opozici.

Pak tu jsou takové praktické politické ohledy, jako že občané, kteří šli k volbám a volili vítěznou stranu či koalici, představují dnes prakticky vždy a všude menšinu všech obyvatel. Miloše Zemana, který se coby prezident od začátku chová jako nositel vůle všeho lidu, s nímž nesouhlasí jen Bohuslav Sobotka a pár dalších lidí, zvolily pouhé dva miliony sedm set tisíc lidí z osmi a půl milionu oprávněných voličů. Jen o 476 tisíc víc, než hlasovalo pro Karla Schwarzenberga.

Vládnout v nějaké rozumné míře pro všechny je zkrátka ideovou i politickou nutností.

Miloš Zeman, který ostatně v počátcích své politické kariéry nakládal s rolí opozičního rétora velmi obratně, toto všechno jistě ví. Pokud mluví o opozici s takovým despektem, pak jistě proto, že je mu to jako člověku u moci a favoritovi voleb přirozené. Ale jistě zná i nálady svých voličů. A zážitek vítězící většiny je v dnešní době v módě. Všude možně ve světě se vynořuje nějaké agresivní „my“, které má pocit, že už dlouho nevítězilo a že teď má vítězit a dát to poraženým pořádně sežrat.

A poražení mají povinnost – a možnost – zachránit se tím, že se podvolí vítězi. Jak to řekl miliardář Dalibor Dědek: „Jestli 30 procent voličů zvolilo ANO, tak straničky, které dostaly pět a víc procent, ignorují každého třetího voliče, kterého na ulici potkají. Plivou do tváře třetině národa.“ Ne, ty strany mají své voliče a závazky vůči nim. To, co říká Dědek, asi dnes platí za mluvení „bez politické korektnosti“. Ale taky to odpovídá způsobu, jakým Babiš provádí své koaliční námluvy. Člověku je najednou tak nějak pochopitelnější, jak tu mohla vzniknout vláda Národní fronty.