Mají nárok? O co jde Lichtenštejnsku v Česku

Vždycky jednou za pár roků proběhne českými médii zpráva, z níž by se dalo usuzovat, že republiku čeká vracení velkého majetku starému rodu Lichtenštejnů, a tedy stejnojmennému miniknížectví vklíněnému mezi Švýcarsko a Rakousko. Před dvěma týdny Krajský soud v Brně odmítl podání Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových proti katastrálnímu úřadu v Prostějově. Ten nechtěl přepsat v katastru malinký pás půdy v Plumlově z lichtenštejnského knížete na český stát. Rozsudek není pravomocný, a hlavně to není jediný případ.

Nadace knížete z Lichtenštejna, která zastupuje dnes vládnoucího knížete Hanse Adama II., před rokem podala žaloby na Českou republiku celkem u 26 okresních soudů. Žádá určení vlastnického práva k dotyčným nemovitostem, od českého státu pak jejich vyklizení. Tady naopak v minulých dnech utrpěla Nadace prozatímní porážku u soudů v Kolíně a v Děčíně. Válka na právnické frontě se v tuto chvíli nevyvíjí jedním směrem.

Vzhledem k tomu, že Lichtenštejnové byli do roku 1945 s odstupem největším soukromým majitelem pozemků u nás a že před zánikem habsburské monarchie pod ně náležela pětina obyvatel Moravy, se zdá, že český stát má problém. Anebo to nebude tak horké? A proč se pro knížectví a proti České republice angažují i lidé, kteří za posledních třicet let byli jejími vysokými činiteli? Jeden z nich dokonce mluví o „velké nespravedlnosti“ (rozumí se ze strany českého státu). Lze pro takový soud v historii nalézt podpůrné argumenty?

Ad národnost

Ke konci druhé světové války vlastnili Lichtenštejnové v českých zemích 69 tisíc hektarů půdy. Téměř žádná pole ani louky, o ty rod přišel už během pozemkové reformy v první republice, teď byla hlavní složkou jejich majetku lesní panství. A ovšem několik hradů a zámků (Lednice, Valtice, Bučovice, Šternberk, v Praze Lichtenštejnský palác na Kampě aj.), továren, kaolínek a pivovarů. Po rozpadu Rakousko-Uherska, což byl patron Lichtenštejnů a v jednotlivých případech také zaměstnavatel, se knížectví přimklo k druhému sousedovi - Švýcarsku. Velvyslanectví Švýcarska zastupovalo jeho zájmy v Praze, Praha kvůli sporům o výši náhrady za odňaté pozemky s uznáním vědomě otálela. Diplomatické styky byly navázány až v květnu 1938 a z důvodů, které jsou nasnadě, vydržely jen do následujícího roku.

Ačkoli knížectví si za války stejně jako Švýcarsko udrželo neutralitu, mateřštinou vládnoucího knížete Františka Josefa II. byla samozřejmě němčina. Na rozsáhlé držby Lichtenštejnů byly tím pádem uplatněny známé dekrety prezidenta Beneše, především dekret o národní správě (č. 5) a dekret o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů a zrádců nebo nepřátel československého národa (č. 12).

Celý článek čtěte v aktuálním vydání týdeníku Echo.