4 Týdeník Echo

Smrt legendy o ušlechtilém nacistovi

Nová fakta

Fascinace Hitlerovým architektem Albertem Speerem trvá už desítky let a konce pořád nevidět. Do jisté míry je pochopitelná: z úzkého vedení Říše za války byl Speer jediný, kdo přežil rok 1945 i norimberské procesy. Pro Hitlera s jeho zájmem o architekturu a umění byl Speer tak trochu adoptivní syn, rozhodně jeho důvěrník. Protože se v Norimberku veřejně kál, a ještě navíc uměl vystupovat, stal se z něho pro budoucí historiky vlastně jediný svědek, který vypadal důvěryhodně. Speerovi se podařilo ovlivnit představy, jaké má dodnes svět o osobě Adolfa Hitlera, koneckonců speerismy je prostoupen i slavný film Pád Třetí říše z roku 2004. Vždycky ale o Speerovi a o jeho verzi dějin panovaly i pochybnosti. A jeho velký životopis od historika Magnuse Brechtkena, vydaný loni nakladatelstvím Pantheon v Mnichově, je v tomto ohledu definitivní soud nad Speerem. Současně se stává i soudem nad veřejností, historiky, novináři, kteří desítky let od války byli schopni přijímat a šířit nezaslouženě shovívavý pohled na jednoho z hlavních nacistů.

První život

Český čtenář má k dispozici několik příslušných knih včetně Speerových pamětí, kromě toho mohl vidět některý z mnoha televizních dokumentů o něm. I proto tu život Alberta Speera představíme jen stručně. Narodil se v průmyslovém Mannheimu roku 1905, otec byl architekt, matka dcera úspěšného obchodníka. Tím bylo zajištěno materiální zabezpečení a také kvalitní vzdělání. Speer patřil k vyššímu měšťanstvu a ještě v Norimberku dokázal využít svého kultivovaného vystupování k tomu, aby se odlišil od svých neotesaných spoluobžalovaných.

Studoval architekturu v Karlsruhe, Mnichově a Berlíně, kde po škole zůstal a kde také počátkem 30. let přičichl k nacistickému hnutí. Převzetí moci v lednu 1933 pro začínajícího architekta-nacistu znamenalo víc zakázek – od přestavby Goebbelsovy kanceláře až po umělecké provedení každoročních sjezdů NSDAP v Norimberku. Nejpozději tady si bombastického mladíka všiml Adolf Hitler.

Navzdory poválečným vzpomínkám, z nichž by čtenář soudil, že vůdce oslněný jeho talentem rezervovaného Speera vytrvale zatahoval do svých osidel, to byl naopak Speer, kdo vytrvale usiloval o Hitlerovu přízeň. Pořídil si dokonce horské sídlo kousek od vůdcova Orlího hnízda, kam za války z bombardovaného Berlína přemístil svou ženu i s pěti dětmi. Jeho pobyty u rodiny v Alpách se pozoruhodně kryjí s pobytem Hitlera v Berchtesgadenu.

Vůdce svého oblíbence roku 1937 jmenoval generálním stavebním inspektorem pro Berlín, což bylo důležité místo. Speer tu rozvíjel plány na velkolepou přestavbu Berlína v hlavní město světové říše.

Kromě toho se v lednu 1942 stává říšským ministrem pro zbrojení, tedy pánem nad přídělem surovin, železa, olova a pracovních sil různým sektorům. Ještě za války z něho režimní propaganda vytváří génia, který stojí za německým zbrojním zázrakem angloamerickým náletům navzdory. Podle odhadu některých historiků Speerův organizační talent v kombinaci s Goebbelsem vyhlášenou totální válkou skutečně prodloužil válku možná až o dva roky.

V závěrečné fázi války Speer svými projevy živil v Němcích naději na zvrat, ohromoval je řádně upravenými statistikami průmyslové výroby, sliboval nové zázračné zbraně a vojenské technologie. Současně však – tvrdí legenda – na konci války zachránil budoucnost Německa, když sabotoval Hitlerův „příkaz Nero“ z března 1945 ničit před postupujícím nepřítelem i na území Říše infrastrukturu a průmysl. Legenda vrcholí tím, že se k tomu ve své sebevražedné upřímnosti diktátorovi ještě přiznal. Hitlerovy sebevraždy v bunkru nevyčkal, odletěl na sever Německa, aby se ve Flensburgu ještě stal ministrem Dönitzovy vlády. Tady ho dva týdny po kapitulaci Britové zatkli. O rok později byl při hlavním norimberském procesu odsouzen na dvacet let, trest si odseděl do posledního dne.

Už při procesu upoutal pozornost tím, že byť popíral osobní vinu a vědomost o vyhlazování Židů (a ovšem Slovanů, Romů a dalších „méněcenných“ skupin), obecně se k odpovědnosti znal. Naznačoval, že sám plánoval atentát na Hitlera, jeho podřízený se vytasil se zkazkou, že Speer chtěl zatknout skupinu vysokých nacistů s Himmlerem v čele a dopravit je letadlem Britům.

Už tehdy za to Speerem většina spoluobžalovaných opovrhovala. Odlišil se od nich, už před nástupem do výkonu trestu tak byly položeny hlavní obrysy legendy – dobře vychovaný manažer, šikovný technokrat, který měl tu smůlu, že jeho talent oslnil i zloducha Hitlera.

Od poloviny 50. let sílily zákulisní tlaky na jeho propuštění. U Spojenců za něho orodovali němečtí diplomaté, ministři Adenauerovy vlády, ale i sociální demokrat Willy Brandt, u kterých zase předtím orodovali Speerovi přátelé, průmyslníci, ale i vysocí církevní hodnostáři. Tyto snahy vždycky ztroskotaly na Sovětech. Naopak v USA a hlavně v Británii měl bývalý ministr pro vyzbrojování tou dobou už pověst vyleštěnou. Jeho propuštění na podzim 1966 tak bylo senzací nejen pro Spolkovou republiku, ale pro celý západní svět.

Druhý život

V 61 letech začíná Speerovi druhý život, zcela zasvěcený výkladu a obhajobě života prvního. A tady musíme hledat i samo těžiště Brechtkenovy studie. Pro mnichovského historika je Speer notoricky nespolehlivý a s tím přistupuje ke všem jeho poválečným projevům, počínaje slavnými memoáry (Errinerungen, 1969; česky: V srdci Třetí říše, 1996).

Speer od roku 1966 velkoryse a trpělivě přijímal k rozhovorům novináře a badatele. Žádný z nich pro něj neměl takový význam jako Joachim Fest, utajený spoluautor Speerových memoárů. Fest sám sebe považoval za historika, ale spíš to byl dobrý novinář s výborným stylem. Díky jeho vkladu mají Speerovy paměti nespornou literární kvalitu. Ve trojici s nakladatelem Wolfem J. Siedlerem dokázali Fest a Speer zdánlivě nemožné: že chytře koncipované memoáry, PR a marketing mohou desítky let vážit víc než důkazy v archivech.

Prolhanost Speerových pamětí začíná už narozením. Narodil se údajně v pravé poledne uprostřed bouře, jejíž řev přehlušil i zvony nedalekého kostela. Ve skutečnosti se narodil ve čtvrt na dvanáct, bouře přišla až odpoledne a ke zmíněnému kostelu tehdy ještě nebyly položeny ani základy. K nacistům se nepřidal až koncem roku 1930, kdy viděl řečnit v Berlíně Hitlera, ale minimálně o půl roku dřív už byl členem jedné z přidružených filiálek nacistické strany. Zakázky od režimu nebral bez nároku na honorář, naopak si účtoval vysoké sumy. Stavbu nového říšského kancléřství nezvládl za rok, přípravné práce začaly dávno předtím – a tak podobně.

To všechno jsou ještě poměrně nevinné, osobní detaily. S válkou však přicházejí velké zločiny, především vraždění na východě: Poláků, Sovětů, zajatých vojáků, civilního obyvatelstva, samozřejmě Židů. Speer v pamětech tvrdí, že pravdu o vyhlazovacích táborech se dozvěděl teprve v létě 1944, a to ještě nepřímo, když ho gauleiter Hanke z Vratislavi varoval: Nikdy nejezdi na inspekci do koncentračního tábora v Dolním Slezsku (myšlena Osvětim). Nic bližšího prý nevěděl a radši se neptal. Ale když jde o osud sedmi milionů válečných zajatců nasazených na otrockou práci v Německu, argumentuje Speer, že oproti koncentračním táborům to přece v „jeho“ provozech bylo pro vězně lepší.

Pro zničení legendy je důležité datum 6. října 1943. Tehdy se do Poznaně sjeli gauleiteři z celé říše, dopoledne jim Speer přednášel o svých plánech, jak vystupňovat válečnou výrobu, odpoledne náčelník SS Heinrich Himmler otevřeně a do detailů promluvil o masovém vraždění Židů. Speer v Norimberku a kdykoli později tvrdil, že u Himmlerova projevu už nebyl, neboť hned po obědě odjel do vůdcova hlavního stanu.

Když roku 1971 americký historik Erich Goldhagen zveřejnil Himmlerovu řeč v dosud neznámém znění, v němž šéf SS na začátku oslovuje i přítomného Speera, ten obratem z dvou svých bývalých adjutantů vymámil místopřísežná prohlášení, že s ním tehdy skutečně po obědě odjeli z Poznaně (jeden z nich o Speerovi: „Bombardoval mě svými telefonáty tak dlouho, až jsem mu napsal, co chtěl.“). Poznaň byla pro Speera zásadní proto, že tak centrální otázka, jakou byla povědomost o holocaustu, by podkopala jeho celkovou věrohodnost.

Pro Brechtkena je věc jasná: „Všechny dobové dokumenty dokazují Speerovu přítomnost v Poznani, opačná tvrzení jsou všechno až poválečné formulace.“ Tehdy se Speer mimochodem rychle uklidnil, když viděl, že Goldhagenův text zatím nevzbudil téměř žádnou pozornost.

Ve stejné době si však zadělává na trvalejší potíže. Poskytl rozhovor časopisu Playboy a v něm se do role kajícníka položil natolik, že tím popudil i některé své dávné spolupracovníky, kteří mu dosud zachovávali věrnost, jako byl Rudolf Wolters. Tento architekt, který během Speerova věznění organizoval lobbing za jeho propuštění i peněžní sbírku pro něj mezi západoněmeckými průmyslníky, si přečetl rozhovor a se svým bývalým nadřízeným se rozhádal. Konec dávného přátelství vedl k tomu, že Wolters jednomu mladému doktorandovi historie jménem Matthias Schmidt poskytl materiály, z nichž vysvítala Speerova účast na nuceném vyvlastňování Židů v Berlíně, a korespondenci, jíž se po válce snažil zahladit stopy.

Ovšem ani Schmidt v roce 1983 se svým objevem velkou díru do světa neudělal. Bylo příliš krátce po Speerově smrti. Bývalý říšský ministr pro vyzbrojování zemřel v roce 1981 v Londýně na mozkovou příhodu. Utrpěl ji v hotelu vzápětí po setkání s milenkou, o hodně mladší Němkou provdanou v Británii.

Fest a spol.

Trhliny v obraze se postupně začaly množit a sčítat. Vyšla například najevo úzká spolupráce Speerovy organizace s SS při stavbě koncentračních a vyhlazovacích táborů. Brechtken konstatuje, že tyto objevy nepřinášeli renomovaní historici, ale zpravidla nějaký doktorand historie ve své disertaci.

Historický cech se u Speera většinou nejprve vzpíral, než vzal nová fakta na vědomí. Začátek konce legendy Brechtken datuje až do roku 2005, kdy byl v Německu odvysílán jeden obrazoborecký televizní dokument. My za definitivní konec legendy můžeme označit Brechtkenovu knihu.

Naprosto neopominutelná v této legendě je postava Joachima Festa. Novinář a později spoluvydavatel listu Franfkurter Allgemeine Zeitung provázel Speera od konce 60. let v podstatě do smrti. Vedle memoárů mu stejně vydatně pomohl se Špandavskými deníky, což je výběr upravených, částečně asi i dovymyšlených záznamů z deníku, který si Speer psal ve vězení. Obě knihy se staly bestsellery v Evropě i za oceánem, svému autorovi umožnily luxusní život až do konce života.

Tak jako Speer toužil po své rehabilitaci v dějinách, Fest měl své vlastní zájmy: nejen našel exkluzivní pramen pro svou velkou Hitlerovu monografii (1973). Kromě toho mu Speer posloužil i jako osoba, na jejímž příběhu bylo možné rehabilitovat vyšší měšťanské vrstvy, ty příslovečné „staré dobré rodiny“, které nacistický režim tolerovaly a tím i umožnily. Sám Fest, syn z učitelské rodiny v poměrně chudé berlínské čtvrti Karlshorst, si toto milieu po celé mládí idealizoval, spíš k němu vzhlížel, než do něj patřil. Po válce tento muž mohutně přispěl k výkladu, v němž je nacismus hnutím společenské spodiny, výkladu tak populárnímu ve staré Spolkové republice.

Této niterné potřebě společnosti Speer dokázal vyjít vstříc. Jeho charakteristiky nacistických bossů jsou osobně nemilosrdné a často z nich je cítit třídní kontext. Vulgární Göring se rád chlubil svými uměleckými sbírkami, uloupenými různě po Evropě, ale „nefascinovala ho krása těch sbírek, fascinovala ho jen materiální hodnota a moc, kterou představovaly“. Bormann byl těžký alkoholik, Goebbels chorobný děvkař, který přitom úspěchu u žen dosahoval svým mocenským postavením, atd. Hitlerovi Speer přiznává jisté charisma, ale měl prý úplně zastydlé představy o světě, o umění, také o technice; zásadní je, že to byl diletant.

Joachim Fest u Speerovy legendy v podstatných bodech setrval až do své smrti v roce 2006. Předtím ještě stačil napsat Speerův životopis, kde se mu podařilo ignorovat většinu archivních objevů učiněných po roce vydání memoárů z roku 1969. Jistě věk a zřejmě i skutečnost, že do legendy Speer měl Fest sám tolik investováno, způsobily, že změna kurzu už nebyla možná. A tak sledujeme životopisce, který po smrti válečného zločince přebírá jeho obhajobu. O tři roky později Fest vydal poslední studii o Hitlerově konci (Pád, Der Untergang), která pak sloužila jako předloha už zmíněného filmu Pád Třetí říše. I v tomto slavném filmu se pod Festovým dozorem opakuje historika o tom, jak ministr Hitlerovi oznamuje neuposlechnutí „příkazu Nero“. Hitler tu má slzy v očích, což je v souladu se Speerovým líčením od konce 60. let dál, ale v rozporu s jedním jeho deníkovým, nezveřejněným záznamem z roku 1953: „O nějaké dojemné scéně, nebo dokonce zpovědi (Speera vůči Hitlerovi – pozn. red.) nemůže být ani řeči.“

V posledních patnácti letech k tomu přibylo několik televizních dokumentů, většinou britské provenience, které znovu ohřívají Speerovy smyšlenky. Kniha Magnuse Brechtkena tak vede k úvaze nad omezenými možnostmi, jaké má historické bádání, když se proti němu spolčí dobře napsané paměti, šikovný marketing, kasovní trhák a BBC coby značka vyšší jakosti.

 

Magnus Brechtken: Albert Speer. Pantheon, Mnichov 2018, 908 str.

Týdeník Echo

od 1099 Kč

Tištěný Týdeník Echo věnuje velkou pozornost politickým a společenským událostem, historii, literatuře, filmu a kultuře obecně.

Více info

EchoPrime

od 249 Kč

Vychutnejte si přístup k prémiovému obsahu určenému pouze předplatitelům, který nemá na českém internetu obdoby

Více info

/
komentátor

Vystudoval Pedagogickou fakultu UJEP v Ústí nad Labem a posléze německá a rakouská studia na Fakultě sociálních věd UK. Ještě během studií pracoval v zahraničněpolitickém odboru prezidentské kanceláře. Od roku 1998 působil v Lidových novinách, v české redakci BBC a opět v LN. Několik let prožil v Německu a Británii. Je autorem politického životopisu Václava Havla do roku 1989 „Disident“ (Paseka). Druhý díl, který obsáhl Havlovo prezidentství, vyšel v roce 2014.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.