Je Buča ukrajinská Srebrenica?

KOMENTÁŘ

Je Buča ukrajinská Srebrenica?
Ulice Buči Foto: Twitter/Viktoria
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Na záběry mrtvých civilistů na ulicích Buče u Kyjeva Rusové pochopitelně okamžitě reagovali, že jde o podvrh a provokaci. Těla jsou fingovaná, jsou to figuranti, narafičení filmovým štábem, pokud to jsou skuteční mrtví, pak je v tom případě mají na svědomí sami Ukrajinci. Ti jsou schopni všeho, třeba pozabíjet sami sebe, rozstřílet si města, střílet na Charkov, srovnat se zemí Mariupol, odstřelovat si paneláky, v milionových počtech prchat za hranice, což se většinou dělá na zesílení emocionálního dojmu.

Ukrajinci jsou zkrátka mistři světa ve vytváření umělé reality a jejich proradnost nezná mezí. Vždyť ruské vojenské operace jsou přece pověstné svou ohleduplností a jemným zacházením: jedno z ruských vysvětlení, proč to jde na Ukrajině tak pomalu, je, že nechtějí ublížit civilnímu obyvatelstvu, které je s Rusy v bratrském poměru a jen asi jeho plachost brání, že se s ruskými osvoboditeli neobjímají a nevítají se s květinami.

 

Nemáme a dlouho asi nebudeme mít přesné vysvětlení a popis pro zločiny, jako je ten v Buči a jinde. Lze ale něco soudit z analogie a z dějinné zkušenosti. Masakry zajisté patří k válce, nejsou jejím excesem, ale průvodním znakem, něčím jako nezbytným výronem zběsilosti, která přitom má svou příčinu. Buča už byla přirovnána ke Srebrenici. Tehdy, v roce 1995, šlo o zmasakrování několika tisíc Bosňáků (až osmi tisíc) srbskými oddíly, které etnicky „čistily“ území, o které vedly léta válku. Samozřejmě že i zde existují konspirační teorie, podle nichž šlo o plán bosenského vedení, že pouze velké vraždění vlastního obyvatelstva vyprovokuje Západ k nějaké akci, která připraví zvrat v průběhu války. Tak se důmyslným manévrem podařilo přimět srbské jednotky k tomu, aby se daly do díla, které vlastně mělo posloužit věci jejich nepřátel. Po Srebrenici opravdu následovaly akce NATO, které válku v Bosně de facto ukončily.

Souvislost s Bučou možná nějaká je – jako je asi s každým válečným zločinem, které se obvykle podobají a není na nich nic originálního – a lze předpokládat, že úvahy se mohou rodit v různých hlavách. Předpokladem ale je, že nejdřív je nutné pro takový krvavý plán získat dost odhodlaných zabijáků. Nikdo, pokud vím, zatím netvrdí, že by se v Srebrenici vystříleli sami muslimští Bosňáci. Zmasakrovali je Mladičovi zabijáci s úmyslem vytvořit stav, po kterém přestane existovat Bosna, jaká dosud byla. To se jim vlastně podařilo.

Konspirační teorie tohoto typu obcházejí základní skutečnost, že ochotní katani se v ruských ozbrojených silách vždy najdou, aniž by jim to musel někdo našeptávat. Ruský způsob boje má genocidní charakter, který se projevil už v mnoha jimi vedených agresivních válkách, a jen zvláštní historický paradox brání zcela připustit, že se v evropských dějinách snad nenajde příšernější soldateska, než je ruská armáda. Ten paradox je daný rolí Rusů za druhé světové války, kdy se z původních útočníků stali zuřivě se bránící napadení. Jámy po masakrech však po nich zůstávaly všude, kam se těžkopádně dovalili. Je to jejich nejvlastnější metoda a přirozenost, neobejdou se bez toho a nikoho by ti mrtví neměli překvapit. Je to projev ruského světa a jeho vztahu k tomu svému a k tomu, který má tu smůlu, že je jim poblíž.

Ti nejlepší z Rusů to věděli a byli z toho nešťastní. Jeden z nich třeba napsal toto: „Sám ďábel snad chtěl, že jsem se musel narodit v Rusku s duší a talentem.“ A. S. Puškin, 18. května 1836.

 

×

Podobné články