Krize je prostě krize, bez ní nevyrosteme

První dny a týdny koronavirové karantény byli psychoterapeuti náhle bez práce. Tak jak se vypnula celá společnost, jako by lidé vypnuli i své běžné psychické problémy. Všechny dosavadní starosti překryla starost mnohem větší: co se to děje a co od toho můžeme očekávat. Už se to ale opět vrací do „normálu“. Mluví o tom psychoterapeutka a krizová interventka Daniela Vodáčková.

Když přestala platit povinnost chodit po ulicích s rouškami, zdaleka ne všichni je odložili. Je teď rouška nějakým indikátorem duševního stavu?

Těžko na to odpovědět jednoduše, ale asi by se dalo říct, že odložení roušek je indikátorem touhy po svobodě, a nošení roušek touhy po bezpečí. Obojí je legitimní a obojí lze chápat. I já mám dilema mezi touhou se osvobodit, už tu situaci ukončit a nechat ji za sebou, a potřebou se chránit – nebo druhé. Každý to má trochu jinak, někdo inklinuje víc k svobodě, jiný víc k jistotě. Extrémem svobody může být popírání nebezpečí, ignorace a bezohlednost. Extrémem bezpečí zase obsese a přepjatost. Není to zkrátka jednoznačná chvíle.

Těžko asi říct, co je morálnější druh chování? S rouškou, nebo bez roušky…

To jistě ne, a já se to neodvažuju posuzovat. Něco jsou pocity a prožívání – a něco jiného jsou postoje a hodnoty. Psychologů se lidé často ptají, jestli je něco správné nebo morální, ale na to psychologové nejsou, na to by oni ani odpovídat neměli. Psychologové by měli pochopit a uchopit, co lidé prožívají a co cítí – a umět to vyložit. Statečnost, morálka, občanské postoje, to je pro psychologa jiná pevnina, na ni byl vlastně ani neměl při své praxi vstupovat.

Přivede spíš člověka do krize touha po svobodě, nebo potřeba opatrnosti?

Zajímavá otázka… Touha po svobodě myslím sama o sobě není krizotvorný faktor. Naopak potřeba bezpečí a potřeba chránit se ano, to může vést ke krizi. Říká se, že základní krizotvorné faktory jsou ztráta, její anticipace, tedy to, že tušíme, že ztráta přichází, pak změna, tedy přechodová stadia mezi A a B, kdy se ještě nevyjasnilo, co to znamená, a taky volba. Takovým extrémním případem příkladem je Sophiina volba, volba traumatická, mezi dvěma strašnými možnostmi.

Myslím, že ale nejsme postaveni před Sophiinu volbu, jestli roušku ano, nebo ne.

To určitě ne. Ale dejme tomu třeba úvaha, jestli poslat děti do školy, nebo ne, už zátěžová být může. Nebo jestli se zúčastnit nějaké veřejné akce, kde se třeba můžete setkat s rizikovou skupinou. Já jsem asi před měsícem odmítla jednu takovou práci, a nejsem s tím dosud úplně srovnaná.

Celý rozhovor s terapeutkou Danielou Vodáčkovou si přečtěte na ECHOPRIME. Objednat si ho můžete zde.