První krok k čínské nadvládě nad světem

Čína čelí možná nejvážnější vnitřní krizi od potlačení protestů na náměstí Nebeského klidu před třiceti lety. Již nějakých deset týdnů trvající protesty v Hongkongu musejí Pekingu působit značné starosti. Komunistická strana začíná naznačovat, že pokud chaos bude pokračovat, může sáhnout k vojenskému řešení. Zveřejnila dramatické propagandistické video, na kterém se hongkongská vojenská posádka připravuje na tvrdé boje v městském prostředí. Minulý týden na internet unikla videa ukazující stovky obrněných vozidel vjíždějících do města Šen-čen, které leží na hranici hongkongského teritoria se zbytkem Číny. Podle Pekingu se polovojenská policie pouze chystá na rozsáhlé bezpečnostní cvičení.

Čína ovládla Hongkong od roku 1997, kdy se kontroly nad svou kolonií vzdala Velká Británie. Británie měla část Hongkongu pronajatou na 99 let. V osmdesátých letech sílící Čína začala dávat najevo, že bude trvat na dodržení smlouvy. Rozdělení Hongkongu však nedávalo smysl, ekonomicky a správně byla kolonie jedna jednotka. Jednání, která následně vedla vláda Margaret Thatcherové, jsou pokládána za triumf železné dámy. Thatcherová hluboce nesouhlasila s tím, aby se britské teritorium předalo komunistické velmoci, Britům se však podařilo získat záruky, že Čína zachová stávající ekonomický, justiční a správní systém. Peking tuto politiku označuje názvem „jedna země, dva systémy“.

Právě ze strachu, že se od této politiky začíná ustupovat, vypukly v Hongkongu protesty. Reagovaly na návrh extradičního zákona, podle nějž by občané Hongkongu mohli být souzeni u čínských soudů. Nejde jen o podrývání hongkongské autonomie, ale o strach o občanské svobody, které jsou v Hongkongu mnohem větší než ve zbytku Číny.

Protesty zpočátku měly podporu napříč společností. Demonstrací se účastnily až dva miliony lidí z 7,4 milionu a překvapily svým klidem, jejž symbolizovalo spořádané rozestupování se před sanitkami. V reakci na protesty byl návrh extradičního zákona odložen. Aktivisté však požadují záruky, že se nikdy nevrátí.

Postupem týdnů se protesty radikalizovaly a vyvrcholily dvoudenní okupací hongkongského letiště. Číňané radostně sdíleli záběry protestujících mlátících policistu či blokujících nosítka se zraněným. Radikalizaci se však nelze divit. Hongkongští občané hájí svoji svobodu, jíž si mohli, na rozdíl od zbytku Číny, posledních sto let užívat.

Právě svobodný režim, který v Hongkongu panuje, je důvodem, proč Čína nemůže tyto protesty utajit. S potlačováním nepokojů má režim obří zkušenosti. Ujgurská oblast se v podstatě nachází v orwellovském pekle, kde stát sleduje každý krok a teprve v poslední době začalo vyplouvat na povrch, že možná až tři miliony Ujgurů jsou v koncentračních táborech. Šušká se o tajně potlačovaných demonstracích ve zbytku Číny, Tibet je pacifikovaný. Jenže na Hongkong jsou upřeny světové kamery, případné násilné řešení nepůjde utajit.

Podle znalců se Čína chce násilí pokud možno vyhnout, Hongkong je zlaté vejce, které by nerada rozbila. Zároveň ale nemůže tolerovat otevřený vzdor, neboť by se mohl rozšířit i do zbytku Číny.

Hongkong se tak může stát prvním bojištěm nové studené války s Čínou. Někteří demonstranti se otevřeně hlásí k západním mocnostem. Když vnikli do jednacího sálu hongkongské samosprávy, vyvěsili tam koloniální vlajku Hongkongu, jindy zas hráli americkou hymnu a mávali americkou vlajkou.

Nevypadá to, že by se Západ chystal Hongkongu na pomoc. Donald Trump vzkázal, že považuje Hongkong za vnitřní záležitost Číny, do níž nehodlá zasahovat, a přes Twitter dodal, že doufá, že dojde k humánnímu řešení. Británie, která by měla trvat na dodržování čínských závazků, z velké části mlčí, stejně jako zbytek EU.

Snaha o omezení hongkongské suverenity je znak rostoucích choutek Číny, která se snaží rozšiřovat a konsolidovat svou moc. Již nyní v Africe vytváří v podstatě nové kolonie, pomocí Nové hedvábné stezky si buduje závislé státy. Případné rozdrcení Hongkongu může být prvním krokem nově otevřeně asertivní Číny. Budoucí historici to mohou hodnotit jako počátek éry čínské světové hegemonie.