GALERIE: Proboha, padáme! Přežila letecké neštěstí známé ze „Sanitky“. Unikátní snímky z paluby

„Měli jsme si zkontrolovat pásy a pak se najednou ozval hrozný řev," vzpomíná na poslední okamžiky před pádem jugoslávského letadla DC-9 Stanislava Traubová. Okolnosti předcházející nehodě popsala pro deník Echo24. Deníku rovněž poskytla několik autentických fotografií, které byly zhotoveny přímo na palubě letadla mířícího do Prahy. Před třiačtyřiceti lety (30. 10. 1975) nedaleko ruzyňského letiště zahynulo v jeho troskách 78 pasažérů. Ona přežila. 

Poslední říjnový den roku 1975 dolehla na Prahu hustá mlha. Letadlo DC-9 jugoslávské společnosti Inex Adria se 124 lidmi na palubě šlo na přistání, když se mezi piloty a věží rozeběhla živá komunikace – silná mlha totiž zcela znemožňovala vizuální navigaci. Blížil se Suchdol. „Pamatuju se na tu strašnou mlhu. Že se ale něco děje, mě nenapadlo vlastně ani ve chvíli, kdy už to s letadlem začalo strašně pořádně házet,“ vrací se zpátky na palubu paní Stanislava. Tehdy jí bylo 34 let a v letadle byla se svým manželem. Doma měli dvě malé děti, které po dobu jejich dovolenkového pobytu v Jugoslávii hlídali prarodiče.

Zbytek už byl dílem okamžiku. Do tiché zahrádkářské kolonie se zřítil řvoucí ocelový kolos a rozmetal po okolí kusy kovu, součástky z utržených motorů, kufry, tašky a lidi.

Boj o místa 
 

Letadlo startující z letiště Tivat uzavíralo turistickou sezónu. Říjen pětasedmdesátého roku byl na jugoslávském pobřeží až nebývale horký. "Bylo vážně vedro, až do poslední chvíle se dalo koupat," vzpomíná na okamžiky před zpátečním letem paní Stanislava Traubová. Před cestou se na palubě rozpoutala skoro rvačka o místa. Jak už to někdy bývá, lidi se vykašlali na palubní lístky a sedali si, kam chtěli. Snad nikdo neseděl tam, kde měl, a chvíli se zdálo, že do letadla se pár lidí dokonce vůbec nedostane. "Šli jsme s manželem úplně poslední a já najednou začala panikařit, že domů vlastně ani neodletíme. Na našich sedadlech už totiž někdo seděl," přibližuje podrobnosti z osudného dne. Je až zarážející, jak častá a symbolická je tlačenice o místa právě na tragických letech. Například o místenky ve francouzském concordu, který v roce 2000 havaroval krátce po startu, se dokonce losovalo – ti kteří prohráli, přežili... Paní Traubová nakonec našla místo u pravého křídla, její manžel seděl kdesi vepředu. Ona let přežila její manžel Theodor nikoliv. Kdyby seděli na svých místech, mohlo být všechno třeba úplně jinak. „Na něco takového nemůžete myslet. O přežití rozhoduje plno věcí, takže jsme mohli klidně sedět tam, kde já, a mohlo být po nás taky. To je jen taková hra na kdyby."

Jak se to mohlo stát? 

Celý let probíhal podle Stanislavy Traubová úplně klidně. Dokonce zahlédla, jak do kabiny pilotů odnáší letuška tác s koňakem. To jí prý paradoxně uklidnilo, bylo vidět, že je všechno v pořádku a piloti si dopřávají drink. Klid v letadle je vidět i na několika dochovaných autentických snímcích z paluby letadla.

Situace se ale těsně před Prahou razantně změnila. Na co vlastně myslí lidský mozek ve chvíli, kdy začíná být jasné, že se blíží konec? "Nejdřív si rychle opakujete, že je všechno v pohodě, že je jen silný vítr, blbě vidět a že pilot všechno v pohodě zvládne. Pak přichází panika. Lidi tenkrát začali křičet, ptát se, co se děje, otáčet se na svoje partnery. Někdo volal letušky, někdo naříkal, taky nadávali, snad se i někdo modlil. Taky se všichni začali naklánět k okénkům, ale tam bylo jen bílé mléko. Tohle všechno ale trvalo jen pár okamžiků. Já zoufale hledala očima manžela, on se otáčel, aby mě zahlédl. Myslela jsem na své dvě malé děti, to už mi ale asi docházelo, že padáme. Pak se ozval ten strašný hukot a řev...Proboha, my snad opravdu padáme… Bylo mi najednou jasný, že jdeme k zemi."

Jako po výbuchu

Zahrádkářské kolonie se proměnily v tratoliště kovových trosek a zakrvácených lidských těl. Snad všechny pražské sanitky se hnaly na místo neštěstí (jeden díl seriálu Sanitka). Doktoři, policie, záchranáři, ti všichni v husté mlze prohledávali místo dopadu, které vypadalo jako epicentrum výbuchu bomby. Doprava v metropoli byla ochromena, stejně jako lidé v celé zemi. To už bylo po smrti takřka osmdesát lidí, ti šťastnější zaplnili jednotky intenzivní péče skoro všech pražských nemocnic. Vojáci darovali litry krve, doktoři pracovali ve dne v noci. I přesto umírali další cestující. I když dobový tisk o jedné věci logicky mlčí, i tady se, přes veškerou obětavost a nadšení zachránců, našly lidské mrchy. "To jsme se dozvěděli až za mnoho měsíců. I v tom strašném tratolišti krve se prý pohybovali hajzlové, kteří prohrabávali tašky a kufry rozptýlené kolem."

Hledání příčiny

Takřka utržená pravá ruka, posttraumatický šok, rozlámaná žebra, všechny končetiny několikrát zlomené, poškozené šlachy, nekrózy od popálenin velikosti pomeranče, kotníkem dozadu otočená noha, popáleniny, tržné rány od střepin. Tak vypadal hrubý výčet zranění Stanislavy Traubové. Fyzických. O těch psychických se mluví složitěji: "Když jsem se probrala z šoku - prý jsem jen monotónně křičela - bylo mi jasné, že manžel asi nežije. I když mi pořád říkali, že možná leží v jiné nemocnici, prý snad pod Petřínem. Pak ale přišli policajti a ptali se, proč jsme každý seděli jinde a jaké má táta zvláštní znamení, nebylo už v co doufat. Ale stejně jsem si to nechtěla připustit. Oficiálně jsem se ale všechno dozvěděla až po dvou měsících, když jsem přišla z nemocnice do rehabilitačního centra v Kladrubech," vrací se k nejtěžším okamžikům v životě. Nemohla se s mužem rozloučit ani na pohřbu. Ležela v nemocnici.

Vyšetřování, silně kontrolované bezpečnostními složkami státu, konstatovalo, že letadlo havarovalo zhruba 100 metrů pod úrovní přistávací dráhy, ačkoli věž povolila klesat do výšky 550 metrů nad dráhou. Dlouho se tvrdilo, že posádka měla špatně nastavené výškoměry, ale to následné několikeré expertízy vyvrátily. Podle všeho tak šlo o chybu velmi zkušených pilotů (každý měl nalétáno přes 5000 hodin). Podle závěrů současných odborníků, kteří se snažili let několikrát zrekonstruovat, vychází zcela zřetelně najevo, že posádka nesledovala výškoměr a byla silně dezorientovaná. Dokonce to podle některých vypadá, že se bez ohledu na přístroje pokoušeli piloti přistát jen na základě pohledu z kabiny.

Možná byly na vině i zmíněné koňaky. Pravdu se ale nejspíš už asi nikdy nedozvíme.