Už vám šplhá Santa po fasádě?

Schválně se teď těsně před Vánocemi rozhlédněte kolem sebe. Po městě se motají lidí v červenobílých čepicích s bambulemi, v obchodech zní Jingle Bells a ve výlohách jedou sobí spřežení. Nic z toho k českým Vánocům nepatří, a nepatří k nim ani hejna Santovů s nůšemi na fasádách. Prosincový kýč k nám po roce 1989 přišel z USA a z Finska (nebo bůhvíodkud), aby vystřídal sovětského Dědu Mráze, mužika v láptích a kožichu páchnoucího vodkou. 

Ne že bych byl zapřísáhlým obhájcem lidových tradic, ale tohle už je prostě přes čáru. Opravdu se bez Santy neobejdmeme? Vánoce jsou svátky konzumu, přiznejme si to. Chceme se přejíst, protože jídlo je odedávna podstatou slavení. Chceme svým blízkým nadělit dárky. Obchodníci toho využívají a marketing už od začátku listopadu jede na plné obrátky. To je v pořádku, ale nemělo by to mít někde hranice? 

Můžete namítnout, že i “tradiční české Vánoce” jsou vlastně docela nové. Ozdobený stromeček se podle historiků v českých domácnostech rozšířil až na konci 19. století. Bramborový salát s majonézou jsme někdy během 1. republiky přejali z ruské kuchyně a smažený kapr se na našich štědrovečerních stolech masově objevil až někdy po roce 1950. Vanilkové rohlíčky jsme si vypůjčili z vídeňské kuchyně a linecká kolečka z Lince, jak už napovídá jejich název. 

To všechno je pravda, ale všechny tyhle původně přejaté vánoční tradice a jídla už dávno považujeme za “svoje”. Během let vystřídaly houbového Kubu, hrách a čočku nebo kaši s medem. Skutečně staročeská jídla si už dnes na Štědrý den nikdo nevaří. Líbí se nám Ladovy poetické obrázky zasněžených Hrusic, ale zažívat je bychom už asi nechtěli. Chodili byste snad mezi chalupami bez elektřiny bosi ve sněhu?

Představa o českých Vánocích se sice během staletí mění, ale změny probíhají jen velmi pomalu. Tak pomalu, že si jich vlastně ani nevšímáme, což je dobře. Vánoce jsou totiž rituál. Těšíme se na ně i proto, že mají každý rok víceméně stejnou podobu. “Svět je v pořádku,” říká nám naše podvědomí, když kapr, salát i cukroví chutná stejně, jako loni. 

A právě proto bychom se měli obejít bez Santy s nůší dárků, který k nám prostě nepatří. Vznikl v Americe jako reklama na Coca–colu, tak ať si ho tam nechají. Máme přece Ježíška – právě narozené miminko, na jehož košilku se nedá přišít reklamní logo jako na červený kabát cizího vousatého starce. Českého Ježíška nelze pořádně zobrazit, a právě v tom spočívá jeho pohádková síla. Co nevidíš, na to prostě logo nenalepíš. Ježíška si může každý svobodně představovat po svém. Naše Vánoce ponechávají dost místa pro fantazii. Díky za to.

Šťastné a veselé, přátelé!